Ahoj lidi, jmenuju se Lucka. Nejsem ničím výjimečná ani zajímavá. Nejsem celebrita ani influencerka. Nechci vám prodat úžasný super duper kurz, který vám převrátí život na ruby a vyřeší všechny vaše problémy. A nechci si ani na nic hrát. Jsem obyčejná ženská, která si v životě už zažila plno solidních fuck-upů a který se život tak nějak kompletně posral.
Nepíšu ale tenhle blog s cílem se litovat a nečekám politování ani od nikoho dalšího (tohle období už mám za sebou). No dobře, píšu ho taky tak trochu jako psychoterapii a mentální hygienu. Především ho ale píšu proto, že jsem se za posledních pár let naučila pěknou řádku věcí a myslím se, že jejich sdílení by mohlo pomoct někomu dalšímu, kdo se cítí tak ztracený a v pr..eli (ne, nebudu tu už mluvit sprostě – alespoň většinou), jako já.
Jak už jsem naznačila, nejsem tu v roli experta – ať už na cokoli. Jsem ale člověk, který se roky v různých oblastech vzdělává a rozvíjí, a tak má, snad, co říct. Prošla jsem si už spoustou cest, které mě měly dovést zpátky k fyzickému zdraví a duševní pohodě. Absolvovala jsem spoustu kurzů a seminářů, prostudovala hromadu literatury, navštívila velké množství různých terapeutů a lékařů. Některé uličky byly slepé a nikam mě nedovedly. Jiné mi tím nebo oním způsobem pomohly a cítím se díky nim lépe. Každá zkušenost, a to bez výjimky, mě ale nějak obohatila a něco mě naučila. A právě to „něco“ je tím, co bych tu s vámi chtěla sdílet.
Možná vás zajímá, jak se mi život posral. Nebudu se tu v tom moc štourat. Detailnější informace (pokud to vůbec někoho zajímá) najdete v sekci „Můj příběh“ a TADY. Takže teď jen ve zkratce, abyste si mohli udělat alespoň nějaký obrázek o tom, co bude asi dalším obsahem mého blogu.
Do začátku roku 2021 jsem vedla úplně normální život. Vedla jsem rodinnou firmu (což mi tedy trochu komplikoval covid..), užívala si manželského života a připravovala se na mateřství, jelikož jsme se s mužem pokoušeli o miminko. Všechno se změnilo v únoru 2021, kdy se mi spustily nesnesitelné bolesti v podbřišku. Když jsem se konečně nechala odvézt do nemocnice (nejhorší vlna covidu – přeci nepojedu do nemocnice mezi ty nemocné, že?), bylo už za 5 minut 12 – vážný případ akutního zánětu slepého střeva. Operace a strohá informace od lékařů, že už nikdy nebudu mít děti přirozenou cestou – vejcovody ten zánět taky zničil a ty se staly neprůchodnými. V té době jsem ještě byla plná optimismu a rozhodla jsem se tenhle verdikt nepřijmout. Začala jsem se snažit různými alternativními cestami vejcovody opět zprůchodnit. BUM. Květen 2021, opět šílená bolest v podbřišku, opět hospitalizace. „Zánět se Vám opět rozjel, je ve vejcovodech zakonzervovaný a pokud někdy vůbec chcete mít děti, jediná naděje je vejcovody vzít.“ Jinak bych prý přišla i o vaječníky a kdo ví, jestli ne i o dělohu. „Nezahrávejte si, tohle není sranda.“ Tentokrát jsem se podvolila a v červnu 2021 jsem podstoupila druhou operaci, při které mi byly odstraněny oba vejcovody. Z nemocnice jsem odcházela jako troska – fyzicky i psychicky. Byla jsem vyhublá, slabá a v depresi. Pořád jsem se ale nevzdávala naděje, a tak jsme se začali s mužem připravovat na umělé oplodnění. Jenže, když jsme měli nastoupit na první cyklus IVF – BUM. Pár dnů mi nebylo dobře, asi viróza. Jenže po té viróze už se mi nevrátila tělesná teplota do normálu (mimochodem, i dnes, po 4 letech ji mívám bez zjevné příčiny zvýšenou..) a já se začala propadat do stavu stále těžšího vyčerpání. Také se začaly nabalovat další symptomy. Došlo to až tak daleko, že jsem prakticky nebyla schopná pracovat a fungovat. Oběhla jsem hromadu doktorů, absolvovala ještě větší hromadu vyšetření a odevzdala snad hektolitry krve. Dlouho se na nic nemohlo přijít, než jeden lékař konstatoval boreliozu. S touhle mrchou, která mě pěkně potrápila, se potýkám doteď. A aby toho nebylo málo, v roce 2023 se mi přidaly poměrně vážné psychické problémy – těžké úzkosti a bylo mi diagnostikováno OCD (neboli obsedantně-kompulzivní porucha). Jo a to nemluvím o závažném PMS, které ze mě od odoperování vejcovodů dělá polovinu měsíce bestii a vyčerpanou trosku (až vám doktor bude tvrdit, že odstranění vejcovodů vás nijak neovlivní – nevěřte mu. Já jsem živoucí důkaz, že to tak nemusí být. Před operací jsem prakticky nevěděla, co to PMS je…).
Zdá se vám to jako příliš velká nálož na jednoho člověka? Ano, i ne. Víte, ono totiž všechno souvisí se vším. Teď budu hodně zjednodušovat (ale myslím, že tu nechcete číst desítky stránek medicínských traktátů). Totální fyzické vyčerpání organismu (v mém případě opakovanými operacemi a těžkým zánětem), vede k oslabení až vypnutí imunitního systému. To vede k reaktivaci virů a bakterií, které můžete mít v těle klidně desítky let (a věřte mi, že NĚCO máme v těle všichni). Bakterie pak můžou v těle nadělat takovou paseku, že vám jdou doslova na mozek. A to nemluvím o prožitém traumatu – psychickém i fyzickém – které si, samozřejmě, dříve nebo později taky vybere svojí daň.
AAAAALEEEE, tenhle příspěvek ani tenhle blog nepíšu proto, abych kohokoli deprimovala. Právě naopak! Chtěla bych se s vámi podělit o své zkušenosti s tím, jak si i v tak náročné situaci můžete pomoct; jak najít smysl i v běžných činnostech a jak se radovat ze života, i když se zdá, že je všechno totálně na hovno. Chtěla bych vám ukázat, že s každou situací se dá nějak naložit a všechno má řešení, i když to je možná běh na delší trať. A taky bych vám chtěla říct, abyste neztráceli naději. Ať se vám děje v životě cokoli – nejste v tom sami. Smutnou pravdou je, že většina lidí o svých problémech nemluví. A do toho tu máme sociální sítě, na kterých to vypadá, že všichni kromě vás mají nádherný a sluníčkový život, prostý jakýchkoli těžkostí. Ale to není realita. Realita je, že každý si neseme nějaký kříž. A jedním ze způsobů, jak se z toho nezbláznit, je podpořit se navzájem.
Tak se mějte, pokud možno se smějte a pokud vám zrovna do smíchu není, tak se párkrát nadechněte a vydechněte (vklidu, pomalu, nosem) a udělejte si v hlavě seznam všeho, za co jste vděční. Ale o tom už příště. 🙂
Mějte se krásně, vaše Lucka
