Tak a už je to zase půl roku, co jsem se sem naposledy něco napsala. Ne, nepřestal mě blog bavit a ne neztratila jsem o něj zájem. Ale od listopadu se v mém životě po zdravotní stránce dělo, a stále děje, tolik věcí, že jsem chtěla počkat, až bude vše uzavřené a budu to moct všechno nějak shrnout. Jenže ejhle, už pár měsíců jsem pravidelným (nevítaným?) návštěvníkem ordinací všech možných doktorů, aniž bych se někam dobrala. Jsem tedy stále ještě na cestě..
Říká se, že cesta je cíl. Nikdy jsem toto rčení tak úplně nechápala – co je to za blbost? Cíl je přece cíl, no ne? Na cestě, po které k němu dojdeme až tak nezáleží… Celé roky jsem žila v programovém nastavení, které mi velelo dívat se stále kupředu a zaměřovat se na to, co bude. „Až odmaturuju“, „až udělám státnice“, „až začnu víc vydělávat“, „až si pořídíme vlastní bydlení“… Pak budu šťastná, pak bude vše růžové a zalité sluncem. Můj život se skládal ze samých „až“. V hlavě jsem se neustále koncentrovala na budoucnost a na to, čeho chci dosáhnout. V krátkodobém horizontu to byly plánované požitky, jako je víkendová oslava narozenin, divadelní představení za 14 dnů a podobně, v dlouhodobém pak koupě domečku, založení rodiny. Tenhle můj mentální program měl však jeden háček – život, ten opravdový život, život tady a teď, mi unikal mezi prsty. Nevnímala jsem ty jednotlivé radosti všedních dní, které jsou pravou esencí životního štěstí. Místo toho jsem se stále honila za tím „cosi“, co mi chybí. Bohužel mi vůbec nedocházelo, že to, na čem doopravdy záleží, ten největší poklad na světě už mám, své zdraví (a taky rodinu, skvělého chlapa, partu kamarádů, střechu nad hlavou, vlastní příjem..). Jak už to tak na světě chodí, nevážila jsem si ho, dokud jsem o něj nepřišla. Nějaké to „cosi“ mi tedy přeci jen chybělo. Byla to schopnost radovat se z maličkostí, užívat si každého dne, žít tady a teď.
Neplač nad minulostí, ta už je dávno pryč. Nestresuj se kvůli budoucnosti, ještě nepřišla. Žij tady a teď.
Před rokem jsem se vydala na dlouhou cestu. Cestu plnou trní, cestu životní zkoušky a přerodu. Nemusela jsem se kvůli tomu vydávat na druhou stranu světa. Ta cesta ležela a stále leží přímo uvnitř mě. Po dlouhých letech špatného životního stylu a odpojenosti, jsem od života dostala velkou červenou stopku. Nastal čas, abych se probudila a převzala kormidlo lodi svého života. Říká se, že žádný osobní růst se neobejde bez bolesti a slz, my lidé jsme tvorové od přírody pohodlní, máme tendenci ulpívat na místě, v zóně komfortu a nic nikdy neměnit. Tedy alespoň pokud nemusíme. Myslím, že právě proto čas od času každý dostane od života kopanec. Někdo menší, někdo větší, jak je zrovna potřeba.
Mě život nakopnul teda dost vehementně a přímo do slabin. Na světě už je to tak zařízené, že když na něčem až příliš lpíme, osud nám to vezme. Ne ze zlomyslnosti, ale proto, aby nás pošťouchnul a donutil, posunout se dál, probudit se, žít a uvědomit si, co vše už máme.
V mém případě tím, co jsem tam urputně držela, byla touha po miminku. Poměrně dlouho jsme se s mužem, jako tolik párů, snažili o dítě. Já však velmi rychle spadla do režimu obsedantní kontrolovačnosti. Úzkostně jsem si měřila ovulaci, vypočítávala ty správné termíny pro početí a plánovala, který měsíc je nejvhodnější pro přivedení dítěte na svět. Nic jiného mě nezajímalo, ničemu jinému jsem nevěnovala pozornost. Z našeho vztahu s mužem se vytratila vášeň, ze sexu se stala chladně racionální rutina a ještě jsem urazila Boha tím, že jsem se pyšně domnívala, že si mohu přesně navolit kdy se dítě narodí, aby se mi to hodilo do pracovního harmonogramu. Příslovečně jsem přiškrtila život uvnitř mě, přerušila jsem přirozený pudový tok energie a vzepřela jsem se samotným mechanismům přírody a rozmnožování.
Mohlo to snad dopadnout jinak, než že jsem skončila v nemocnici na operačním sále, kde jsem přišla o svou přirozenou plodnost? Nábožensky založený člověk by se na to mohl dívat tak, že mě Bůh ztrestal za mou domýšlivost. Já to tak také v první chvíli vnímala. Teď už ale chápu, že je to jinak. Bůh (či Osud, jak kdo chce) nás vede, ukazuje nám cesty, ale kudy se nakonec vydáme, záleží na nás. Dřív jsem byla ke znamením osudu zcela slepá a dopadla jsem, jak jsem dopadla. Prožitá traumatizující zkušenost mě však donutila otevřít oči a probudit se. Cítím, že jsem stále na začátku své cesty a toho, co se můžu a mám naučit je ještě obrovská hromada. Za poslední rok jsem se však naučila vnímat svůj vnitřní hlas a víc na něj dát. Být otevřená a senzitivní ke znamením osudu. Snažím se kráčet po cestě, která mi byla předurčená a nesnažit se „znásilňovat život“ tím, že budu bojovat za to, abych mohla kráčet po cestě někoho jiného.
Teď ale trochu víc pragmatičnosti. Pokud čekáte, že jdu cestou od šamana k šamanovi a rozvíjím se v jakousi duchovní bytost, budete asi zklamaní. Na jednu stranu cítím, že v posledních měsících procházím psychospirituálním vývojem. Má fyzická cesta však vede spíš z ordinace do ordinace. Občas si připadám, jako kdybych vedla dva životy – na jedné straně se snažím rozvíjet své duchovní uvědomění, na straně druhé zoufale hledám doktora, který by skrz tvrdou medicínu dokázal uzdravit mé tělo. To totiž už před pár měsíci přestalo fungovat jak má a začlo mít potíže. A někde na pozadí se snažím obě cesty zkombinovat.
Pravda je taková, že se od chvíle, co jsem v říjnu lehla s virózou, necítím dobře. Šílená únava; zvýšená spavost; občasné bolesti svalů, kloubů, zad a hlavy, zvýšená teplota, která se mě, mrcha, nechce pustit a pořád se vrací; bušení srdce a píchání u něj… Díky těmto potížím jsem už podstoupila komplexní vyšetření na kardiologii, rozsáhlý soubor vyšetření v nemocnici i u praktika, gynekologická vyšetření, krevní testy na široké spektrum infekčních onemocnění. Dle lékařů jsem klinicky zdravá. „Vyšetření v pořádku, laboratoř v pořádku, zřejmě jste jen moc senzitivní..“. To je mimochodem častý závěr lékařů, pokud k nim přijdete s nějakým chronickým problémem, který se nedá na první dobrou diagnostikovat nějakým 100 % spolehlivým testem (a že takových potíží je celá řada..). Testy nic neukázaly, takže to bude asi psychického původu. Jenže rovnice negativní test = zdraví, bohužel, není platná. Je toho stále tolik, s čím si konvenční medicína neví rady.. A tak stále chodím od lékaře k lékaři, hledám a bádám a snažím se přijít na kloub tomu, co se se mnou děje a proč.
No a jaké mám další plány? Ačkoli v okamžiku, kdy píšu tento příspěvek, ještě čekám na výsledky některých vyšetření a na další se teprve chystám, uvědomila jsem si díky tomu naplno, jak moc silně funguje propojení těla, mysli a duše. Tachykardie, píchání u srdce, problémy s dýcháním = panická ataka. Únava, spavost, apatie = nezpracované trauma. Tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ačkoli samozřejmě s jistotou nevím, zda u mě platí výše uvedené rovnice (i když bych si to přála – co si budeme nalhávat, psychosomatika je lepší varianta, než některá z chronických nemocí), uvádím je jako jednu z možností. Díky tomuto pochopení jsem prozřela. Pomoc a navrácení energie nelze hledat (výlučně) v lékařských ordinacích. Neexistuje žádná zázračná pilulka, která mi vrátí ztracené zdraví. Ne, nezpochybňuji význam lékařů, jen už chápu, že lékař mi pomůže zaléčit nemoc, ale zdraví mi nevrátí. To můžu jenom já sama. Je evidentní, že u mě propukla nějaká nemoc nebo somatický problém, který potřebuji, pokud možno, vyléčit. Vtip je v tom, že příčinu toho, proč se tak stalo a proč se podařilo nějakému bacilu mě takhle skolit, musím hledat jinde – sama v sobě, ve svém životě, ve svých návycích, ve svém uvažování, v potlačených emocích, ve své duši.
A tak jsem začala pracovat sama na sobě. Začala jsem se lépe (a pravidelně) stravovat, začala jsem se více hýbat, začala jsem spát tak dlouho, jak potřebuju (nikoli tak dlouho/krátce, abych toho co nejvíc stihla), přestala jsem používat budík, začala jsem si dělat přestávky na odpočinek i přes den, během pracovní doby, zaměřila jsem se více na sebe, svůj well-being, ale také na manžela, rodinu a vztahy s lidmi v mém okolí. A začala jsem poslouchat své tělo (dávat mu to, co zrovna potřebuje bez ohledu na to, zda se mi to hodí do harmonogramu nebo ne) a radovat se z maličkostí. Každý večer si píšu deník vděčnosti, kam si zapisuji vše, co mi ten den udělalo radost a za co jsem vděčná. A víte co? Funguje to. Můj mozek se začal přeprogramovávat z programu „až jednou“ na „tady a teď“. A cítím se o mnoho lépe. Jako kdyby mi někdo sundal z nohou a rukou těžké okovy a já jsem se (zatím pomalu, nejistě a neohrabaně) začala učit létat.
P.S. – abyste si nemysleli, že zanedbávám psychohygienu a duševní rozvoj, mám v plánu návštěvu několika různých terapeutů z různých směrů. O tom ale zase až později. 🙂
