Matka příroda jako mocná čarodějka

Vzpomínám si, že už na základní škole jsem jako své oblíbené místo uváděla les. A už jako malá holčička jsem cítila velké propojení s přírodou. Nejšťastnější jsem byla na naší chatě, kde jsem celé dny s kamarády lítala po loukách a lesích nebo vysedávala u potoka či lezla po stromech. Dodnes na tuto dobu vzpomínám jako na nejkrásnější roky mého života.

Jak jsem rostla a stárla, začala jsem přirozeně mít i jiné zájmy a přišlo období krátkého odklonu od přírody. S o to větší intenzitou jsem pak vnímala volání matky přírody v pubertě, když jsem čelila šikaně a toužila z toho všeho utéct. A stejně tak před pár lety, když mě dostihly zdravotní problémy, vyčerpání, vyhoření.

Zjistila jsem, že když mám všeho dost a když je mi nejhůř, pomáhá mi sebrat naší fenku zlatého retrívra, sbalit si batůžek a vyrazit na výlet do lesa. Miluju také hory, moře i všechnu ostatní přírodu, ale les na mě má zvláštní, až magický, vliv. Už po pár minutách v tichu, ukrytá ve stínu stromů cítím úlevu na duši – jako kdyby ze mě spadl těžký balvan. A nejenom to. Nejednou se mi stalo, že jsem se vydala do lesa na procházku s pejskem, na smrt unavená, s pocitem, že bych usnula ve stoje, a po za hodinu jsem se domů vracela osvěžená a nabitá energií. Les se tedy stal jakýmsi mým útočištěm, němým terapeutem a zdrojem energie, klidu a radosti. A nebojím se zajít i dál. Řekla bych, že les je pro mě, v jistém smyslu, domovem.

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, proč to tak je a myslela jsem si, že je to nějaká „moje věc“. Až do nedávna, kdy jsem zjistila, že se tomuto jevu věnují odborníci na psychohygienu a psychoterapii po celém světě. Pro stav, kdy Vám pobyt v přírodě pomůže cítit se lépe se ujal pojem zelená nebo také lesní terapie.

Jako jedni z prvních se fenoménu zelené terapie začali věnovat v Japonsku. Tedy, jako jedni z prvních v tzv. „vyspělé“ společnosti. Přírodní národy a lidé žijící v rozvojových zemích mají zajisté k přírodě stále mnohem blíže, než my a nemusí se takovým věcem učit. Ale zpátky k zelené terapii.

Japonci si už v 80. letech minulého století všimli, že lidem pobyt v přírodě pomáhá zlepšovat duševní i fyzické zdraví.

Japonci si už v 80. letech minulého století všimli, že lidem pobyt v přírodě pomáhá zlepšovat duševní i fyzické zdraví a zvládat tak stres spojený s životem v moderní společnosti. A jelikož japonský národ byl vždy velice moudrý, poznatek záhy převedli v praxi a vytvořili cvičení zvané „shinrin-yoku“ neboli taky „fores bathing“ (přeložit bychom mohli jako lesní koupel). A o co jde? Není to vlastně žádná věda, i když Japonci to berou velmi vážně a začlenili to do oficiální medicíny.

Jde vlastně o to být v plné přítomnosti v přírodě a navnímat ji všemi smysly – jinými slovy, nechat se „koupat“ přírodou. Jak na to? Běžte do lesa, vnímejte, jak vám čerstvý vzduch naplňuje plíce; zaposlouchejte se do šumění listů v korunách stromů a do zpěvu ptáků; dotýkejte se kůry stromů nebo půdy; zujte si na chvíli boty a vnímejte půdu pod svýma nohama; nasajte vůni mechu.. A nezapomeňte si přitom vypnout telefon (nebo ho nejlépe nechte doma), aby vás nikdo a nic nerušilo. Cílem zelené terapie je připomenout si svoje kořeny a znovu se napojit na matku přírodu. Věřte nebo ne, toto napojení dělá divy a pomůže vám znovu nalézt tracený klid.

My lidé moderní doby máme totiž jeden problém. No, abych byla upřímná – problémů máme tisíc. Nicméně jedním z těch základních je to, že jsme zapomněli jen tak existovat – nic neřešit, nikam nespěchat, ničím se nezabývat. A zapomněli jsme díky tomu i to, jak osvěžující a uklidňující takové nicnedělání vlastně je. A právě les je skvělé místo, kde si na to můžeme znovu rozpomenout.

Možná vás ale zajímá s čím vám může zelená terapie pomoct. Pojďme se na to tedy podívat. Zelená terapie zlepšuje kvalitu spánku, náladu, schopnost soustředit se. Snižuje stres, redukuje úzkost, pomáhá s depresí. Zároveň může být využita jako podpůrný prostředek při léčbě vysokého krevního tlaku nebo při špatné imunitě.

O zelené, neboli lesní, terapii bylo také napsáno mnoho knih. Chcete-li, existují tedy odborné zdroje, které o této tematice pojednávají. Jednou z nich je například Forest Bathing: How Trees Can Help You Find Health and Happiness od Dr. Qing Li, MD, Ph.D., presidenta japonské Společnosti pro lesní medicínu. Tu jsem, bohužel, nenašla v češtině. Jsou ale i knihy v češtině vyšly, například: Průvodce lesní terapií: Zažijte léčivou schopnost přírody nebo Shinrin-yoku Lesní terapie pro zdraví a relaxaci. Knih a zdrojů na toto téma ale najdete mnohem víc.

Za sebe můžu potvrdit, že to funguje a vřele doporučuju zelenou terapii každému, kdo cítí, že potřebuje trochu vydechnout a uvolnit napětí. A ještě více těm, které, tak jako mě, trápí stres, úzkosti a všemožné další zdravotní problémy. Lesní terapie nevyřeší všechno vaše problémy a nevyléčí všechny vaše nemoci, svým dílem ale přispěje do vaší skládačky zdraví a pomůže vám cítit se alespoň dočasně lépe. A má také výrazné preventivní účinky.

Mějte se krásně a dejte mi do komentářů vědět, jak působí pobyt v lese na vás. 🙂

Buďte kreativní – aneb malování jako něco, co mi pomáhá zahánět chmury.

Ahoj lidi,

sotva jsem začala psát, zase jsem to přerušila. Ne, že by mě to nebavilo. Jenže znáte to – člověk má dnes tak nějak pořád něco na práci a nemá na nic čas. A pokud je ten člověk navíc tak trochu workoholik a obsedantně úzkostný pedant jako já, pak je to těžký. Pár týdnů jsem měla pořád něco „důležitějšího na práci“, než psaní. No a pak jsem onemocněla a téměř tři týdny jsem nebyla schopná prakticky ničeho. Hlava mě bolela jak střep, mozková mlha a neschopnost o čemkoli přemýšlet. Psaní se mi stalo velmi namáhavou činností. Ale víte co? Jsem zpět a tentokrát jsem odhodlaná začít psát opravdu pravidelně. Dokonce jsem si to dala do svého „to-do“. 😀 Ale dost už o mně a mé prokrastinaci. Pojďme se podívat na dnešní téma, o které bych se s vámi chtěla podělit.

Na úvod musím říct, že jsem zrovna dvakrát uměleckého nadání a citu do vínku nedostala. Tenhle dar u nás v rodině (stejně jako mnoho dalších) shrábnul můj brácha – a to říkám bez jakékoli zášti. 🙂 Jako dítě jsem jakžtakž dokázala na výtvarné výchově namalovat, co se ode mě požadovalo. Problém je v tom, že od té doby maluju pořád stejně. Kdybych vám něco namalovala a vy byste nevěděli, že je to ode mě, pravděpodobně byste to ohodnotili jako „hezký obrázek od prvňáčka“ nebo tak nějak.

Na kurz jsem šla s velkou nervozitou a nejistým pocitem, že tam vůbec nemám co dělat a totálně se znemožním.

Přesto všechno mě ale malování vždycky bavilo. A jelikož jsem člověk od přírody tvrdohlavý a umanutý, rozhodla jsem se vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si namalovat mandalku. Je to zhruba rok. Tehdy jsem dostala kurz tečkované mandaly od svého muže. Na kurz jsem šla s velkou nervozitou a nejistým pocitem, že tam vůbec nemám co dělat a totálně se znemožním. Ale světe div se. Domů jsem si odnesla vcelku povedený a pěkný obrázek, který máme doteď vystavený doma v pracovně.

Povzbuzena tímto prvotním úspěchem jsem po čase sebrala odvahu a přihlásila jsem se na malířský workshop, po kterém jsem už dlouho nesměle pokukovala. Od první chvíle, kdy jsem objevila, že něco takového existuje, jsem toužila vzít do ruky štětec a také si to vyzkoušet. Jenže jsem měla dojem, že nikdy nedokážu namalovat nic tak hezkého, jako byly obrazy, kterými se na webových stránkách pyšnili bývalí účastníci. A tak jsem zůstávala u snění a v přesvědčení, že tohle není pro mě.

To byl pro mě naprostý „wow“ moment a přelomový okamžik. JÁ jsem dokázala něco namalovat!

Musím přiznat, že když jsem se ocitla v ateliéru ArtMoments, usedla jsem před malířské plátno a měla jsem si vybrat předlohu, kterou namaluju, začala jsem mírně panikařit. Začalo mi být jasné, že i to, co vypadá jednoduše, může být složité. Neměla jsem nejmenší tušení, jak míchat barvy, jak stínovat ani nic podobného. Netušila jsem, jak se s akrylovými barvami pracuje a jak reagují. Došlo mi, že TOHLE je mnohem těžší, než tečkování mandalky a dostala jsem strach. Nějakým zázrakem, a díky pomoci milé lektorky, jsem si ale i odsud odnesla obraz, který sice na první pohled NENÍ profesionální a má plno chyb, ale přesto se o něm snad dá říct, že je hezký. A hlavně je MŮJ! Líbí se dokonce i manželovi, takže jsme si ho pověsili na zeď. 🙂 To byl pro mě naprostý „wow“ moment a přelomový okamžik. JÁ jsem dokázala něco namalovat!

Od té doby jsem byla na ArtMoments ještě jednou a namalovala jsem si druhý obraz dle předlohy (a myslím, že se zlepšuju!) a zkusila jsem si tu také namalovat jeden obraz „moderního umění“, což byla vcelku zábava. S manželem jsme pak byli na kurzu keramiky a vyrobili jsme si vlastní mističky. Také jsem si pořídila vlastní sadu na tečkování a chystám se namalovat další mandalku doma. O antistresových omalovánkách, které se staly mou oblíbenou zábavou na večer, ani nemluvím.

Tenhle příspěvek ale, jak asi tušíte, nepíšu proto, abych se vám chlubila tím, že dokážu namalovat obraz (a věřte mi, když to dokážu já, dokážete to vy taky). Ne, píšu vám to proto, že mě malování a tvoření něco naučilo. Uvědomila jsem si přitom totiž, že je to přímo geniální prostředek, jak být tady a teď. Jak se na chvíli oprostit od všech starostí a trápení.

Dneska se hodně mluví o mindfulness (technika vědomé přítomnosti). Málokdo vám ale řekne, jak zatraceně těžký to je, když trpíte těžkou úzkostí, obsedantně-kompulzivní poruchou, depresí nebo jinými psychickými problémy a poruchami. Já sama jsem se časem propracovala k tomu, že mindfulness cvičím pomocí meditací, čchi-kungu a dechových cvičení (o tom ale zase příště). Všechny tyto techniky ale chtějí různě dlouhou praxi, než vám začnou fungovat a uvědomuju si, že nejsou pro každého. I já s tím občas bojuju. A právě proto mě tak nadchlo, když jsem na vlastní kůži zakusila genialitu kreativní tvorby.

když se ponoříte do tvůrčího procesu, svět kolem vás pro vás přestane existovat, vaše problémy se na chvíli rozplynou a zůstanete jen vy, vaše plátno (dosaďte si cokoli jiného) a tento okamžik.

Je úplně jedno, jestli budete malovat, dělat keramiku, psát si deník nebo blog (i to pomáhá ;)), vyšívat, plést, vyrábět svíčky, dáte se na truhlařinu nebo začnete dělat cokoli jiného. Podstatné je, že když se ponoříte do tvůrčího procesu, svět kolem vás pro vás přestane existovat, vaše problémy se na chvíli rozplynou a zůstanete jen vy, vaše plátno (dosaďte si cokoli jiného) a tento okamžik. Navíc, jakmile začnete tvořit, zaplaví vás zvláštní pocit uspokojení, klidu, míru a také radosti z toho, že něco vytváříte. Alespoň já to tak mám. A pokud máte pocit, že umění není pro vás, nahraďte ho jinou fyzickou činností, ze které můžete mít radost. Jsem si docela jistá, že stejně může fungovat například zahradničení. Já sama zahrádku nemám, žiju v panelákovém bytě, ale umím si představit ten krásný uspokojující pocit, když si osázíte truhlíky rozkvetlými muškáty. Nebo když si osázíte skleník zeleninou.

To, co píšu, není nic nového ani objevného. Myslím ale, že je fajn si to stále připomínat. V dnešní době má většina z nás totiž zoufale málo fyzické činnosti a zoufale málo možností se nějak vyjádřit. Když si na to ale uděláte čas, možná zjistíte, že se začínají dít divy.

Jak napsal Svěrák, „dělání, delání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék“. A tímto citátem bych to dnes zakončila, protože v něm je obsaženo úplně všechno.

Vaše Lucka

Praxe vděčnosti

Ahoj přátelé,

dnešní příspěvek bude první z řady, kterou jsem nazvala „Cesty k sobě“. Podíváme se v něm na praxi vděčnosti. O té jste pravděpodobně už něco slyšeli a někteří z vás už ji nejspíš sami praktikují. Ale pro ty z vás, kteří netuší, o čem praxe vděčnosti je – pojďme na to.

Možná si teď říkáte, že tohle bude zase jeden z těch hloupých sluníčkových článků o tom, jak máme být všichni vděčni za každý prd. A možná kvůli tomu už nebudete číst dál. Chápu vás. Taky jsem dřív takové články neměla v oblibě a považovala jsem to za ztrátu času. Tedy do chvíle, než jsem se tak nějak ztratila sama v sobě a začala jsem zoufale potřebovat najít „něco“, co mi pomůže vyškrábat se z té temné díry beznaděje. A právě pro ty z vás, kteří se někdy propadají do smutku a zoufalství, je tahle technika jako dělaná. Krásně vám totiž posvítí na to, co je ve vašem životě krásné, co se vám daří. Vytvoříte tak protiváhu, proti depresivní mysli, která má tendenci vykreslovat vám všechno v nejčernějších barvách. Není to samospásná technika a určitě vás sama o sobě nevytáhne z deprese ani neobrátí váš život o 360°k lepšímu. Mohla by ale být jedním dílkem skládanky.

Věřte mi, že jakkoli hloupě to zní, pokud si každý den vyjmenujete pár věcí, za které můžete být vděční, budete se nakonec cítit lépe. Možná ne hned napoprvé ani napodruhé, ale časem ano. Úleva zpravidla přichází tehdy, když své myšlenky začnete být schopni také prožít. A stejně jako jinde, i tady platí, že praxe dělá mistra. Pokud se vděčným myšlenkám věnujete pravidelně po nějaký čas, prožitek se časem dostaví sám. Nestresujte se tedy tím, pokud zpočátku nic necítíte. Je normální, pokud si v prvních dnech nebudete moct na nic, za co byste byli vděční vzpomenout, ale nevzdávejte to. Stejně tak je normální, pokud se budete cítit trochu hloupě a trapně. To z vás pravděpodobně mluví váš vnitřní kritik, který se vám snaží namluvit, že váš život stojí za starou belu. Navíc je vždycky trochu děsivé vystoupit z davu konformity a začít dělat věci jinak – a to platí i o takové maličkosti, jako je praktikování vděčnosti. Vždyť je to přece divný. Normální lidi nepotřebujou dělat takový kraviny. Neboooo….?? O tom, co je normální, bychom se mohli přít do nekonečna. Podle mě je ale důležité především to, co je pro vás dobré. A jestli to zrovna zapadá do škatulky „normální“ nebo ne, na to můžete hodit bobek (samozřejmě v rámci nějakých společenských mezích, mezích slušného chování a fungování v tomhle světě. Rozhodně vás nenabádám, abyste začali běhat po ulicích nahatí, protože se vám zrovna chce. Nebo abyste přestali chodit do práce, protože se vám zrovna nechce. :)).

JAK NA TO?

Ale konec neplodných úvah. Asi vás zajímá, jak může taková praxe vděčnosti vypadat. To už je čistě na vás. Někdo si rád píše deník, kam si každý den zapisuje, za co je vděčný. Tenhle deník můžete mít umístěný třeba na nočním stolku a zapisovat si do něj každý večer před tím, než jdete spát. Ja si to ale raději jen odříkávám v hlavě. Přiznám se, že deník jsem si psát zkoušela, ale dlouho jsem u toho nevydržela. Do postele jsem chodila už tak unavená, že jsem nebyla schopná ani toho zápisu. A během dne jsem často zapomínala.

KDY TO DĚLAT?

Pokud chcete vyjadřovat vděčnost za uplynulý den, je logické, ze to budete dělat vecer. Ja k tomu přidala jeste ranní poděkování Stvořiteli (děkovat můžete samozřejmě komu s čemu chcete – vesmíru, životu samotnému, osudu nebo třeba Šivovi :)). Kdyz se rano probudil v duchu poděkuji za to, zr dýchám a za další den, který mě čeká a na ktety se těším. Vecer pak děkuji za ty denní drobnosti, ale i za velké věci.

ALE JÁ NEMÁM ZA CO BÝT VDĚČNÝ!

Že nemáte za co být vděční? Věřte, že máte. Co třeba za to, že jste se ráno probudili? Že venku svítí slunce? Že máte práci, plnou ledničku a střechu nad hlavou? Za dobrý oběd? Za pauzu na kafe? Za procházku s pejskem? Každý dokážeme v každém dni najít alespoň několik věcí, za které stojí za to být vděčni. Chce to jen chvilku klidu, abychom si to mohli zvědomit.

Praxe vděčnosti Vás naučí vážit si maličkostí a zdánlivých samozřejmostí všedního dne. Pomůže vám uvědomit si, že nemusíte čekat na velké skvělé věci, abyste si mohli dovolit být šťastní. Podle mě je potřeba hledat drobné radosti v každém dni, abychom mohli najít štěstí.

Kdo čeká, až dosáhne toho a tamtoho, aby konečně mohl být šťastný, ten pravděpodobně opravdové štěstí nikdy nenajde. Je to logické. Takový člověk totiž žije nonstop v budoucnosti a přítomný okamžik jako kdyby ani nevnímal. Až si pořídí vysněný dům, bude muset ještě opravit tohle a tamto, aby se mu tam dobře bydlelo. Pak bude muset tvrdě pracovat, aby splatil hypotéku. Barák je fajn, ale ještě by to chtělo lepší auto, to by se na dvorku vyjímalo. A když už jsme u toho, nebylo by tu veseleji s dětmi..? Snad chápete, kam tím mířím.

Praxe vděčnosti nás mimo jiné vede i k tomu, abychom žili více v přítomném okamžiku. Neznamená to, že nemůžeme nic plánovat a snít. Neměli bychom se ale fixovat na to, co se možná jednou přijde (a možná také ne). Stejně, jako bychom se neměli v mysli neustále zaobírat tím, co už se stalo. Minulost je pryč a budoucnost nemusí nikdy nastat. Jediné co máme, je tady a teď. Moc přítomného okamžiku je opravdu magická – pokud by vás tohle téma zajímalo, doporučuji stejnojmennou knihu Eckharta Tolleho (Moc přítomného okamžiku).

A teď už se loučím. Mějte se krásně a pokud byste chtěli, podělte se v komentářích o vlastní zkušenosti s praxí vděčnosti.

Vaše Lucka

Můj život se podělal, ale jedeme dál.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Ahoj lidi, jmenuju se Lucka. Nejsem ničím výjimečná ani zajímavá. Nejsem celebrita ani influencerka. Nechci vám prodat úžasný super duper kurz, který vám převrátí život na ruby a vyřeší všechny vaše problémy. A nechci si ani na nic hrát. Jsem obyčejná ženská, která si v životě už zažila plno solidních fuck-upů a který se život tak nějak kompletně posral.

Nepíšu ale tenhle blog s cílem se litovat a nečekám politování ani od nikoho dalšího (tohle období už mám za sebou). No dobře, píšu ho taky tak trochu jako psychoterapii a mentální hygienu. Především ho ale píšu proto, že jsem se za posledních pár let naučila pěknou řádku věcí a myslím se, že jejich sdílení by mohlo pomoct někomu dalšímu, kdo se cítí tak ztracený a v pr..eli (ne, nebudu tu už mluvit sprostě – alespoň většinou), jako já.

Jak už jsem naznačila, nejsem tu v roli experta – ať už na cokoli. Jsem ale člověk, který se roky v různých oblastech vzdělává a rozvíjí, a tak má, snad, co říct. Prošla jsem si už spoustou cest, které mě měly dovést zpátky k fyzickému zdraví a duševní pohodě. Absolvovala jsem spoustu kurzů a seminářů, prostudovala hromadu literatury, navštívila velké množství různých terapeutů a lékařů. Některé uličky byly slepé a nikam mě nedovedly. Jiné mi tím nebo oním způsobem pomohly a cítím se díky nim lépe. Každá zkušenost, a to bez výjimky, mě ale nějak obohatila a něco mě naučila. A právě to „něco“ je tím, co bych tu s vámi chtěla sdílet.

Možná vás zajímá, jak se mi život posral. Nebudu se tu v tom moc štourat. Detailnější informace (pokud to vůbec někoho zajímá) najdete v sekci „Můj příběh“ a TADY. Takže teď jen ve zkratce, abyste si mohli udělat alespoň nějaký obrázek o tom, co bude asi dalším obsahem mého blogu.

Do začátku roku 2021 jsem vedla úplně normální život. Vedla jsem rodinnou firmu (což mi tedy trochu komplikoval covid..), užívala si manželského života a připravovala se na mateřství, jelikož jsme se s mužem pokoušeli o miminko. Všechno se změnilo v únoru 2021, kdy se mi spustily nesnesitelné bolesti v podbřišku. Když jsem se konečně nechala odvézt do nemocnice (nejhorší vlna covidu – přeci nepojedu do nemocnice mezi ty nemocné, že?), bylo už za 5 minut 12 – vážný případ akutního zánětu slepého střeva. Operace a strohá informace od lékařů, že už nikdy nebudu mít děti přirozenou cestou – vejcovody ten zánět taky zničil a ty se staly neprůchodnými. V té době jsem ještě byla plná optimismu a rozhodla jsem se tenhle verdikt nepřijmout. Začala jsem se snažit různými alternativními cestami vejcovody opět zprůchodnit. BUM. Květen 2021, opět šílená bolest v podbřišku, opět hospitalizace. „Zánět se Vám opět rozjel, je ve vejcovodech zakonzervovaný a pokud někdy vůbec chcete mít děti, jediná naděje je vejcovody vzít.“ Jinak bych prý přišla i o vaječníky a kdo ví, jestli ne i o dělohu. „Nezahrávejte si, tohle není sranda.“ Tentokrát jsem se podvolila a v červnu 2021 jsem podstoupila druhou operaci, při které mi byly odstraněny oba vejcovody. Z nemocnice jsem odcházela jako troska – fyzicky i psychicky. Byla jsem vyhublá, slabá a v depresi. Pořád jsem se ale nevzdávala naděje, a tak jsme se začali s mužem připravovat na umělé oplodnění. Jenže, když jsme měli nastoupit na první cyklus IVF – BUM. Pár dnů mi nebylo dobře, asi viróza. Jenže po té viróze už se mi nevrátila tělesná teplota do normálu (mimochodem, i dnes, po 4 letech ji mívám bez zjevné příčiny zvýšenou..) a já se začala propadat do stavu stále těžšího vyčerpání. Také se začaly nabalovat další symptomy. Došlo to až tak daleko, že jsem prakticky nebyla schopná pracovat a fungovat. Oběhla jsem hromadu doktorů, absolvovala ještě větší hromadu vyšetření a odevzdala snad hektolitry krve. Dlouho se na nic nemohlo přijít, než jeden lékař konstatoval boreliozu. S touhle mrchou, která mě pěkně potrápila, se potýkám doteď. A aby toho nebylo málo, v roce 2023 se mi přidaly poměrně vážné psychické problémy – těžké úzkosti a bylo mi diagnostikováno OCD (neboli obsedantně-kompulzivní porucha). Jo a to nemluvím o závažném PMS, které ze mě od odoperování vejcovodů dělá polovinu měsíce bestii a vyčerpanou trosku (až vám doktor bude tvrdit, že odstranění vejcovodů vás nijak neovlivní – nevěřte mu. Já jsem živoucí důkaz, že to tak nemusí být. Před operací jsem prakticky nevěděla, co to PMS je…).

Zdá se vám to jako příliš velká nálož na jednoho člověka? Ano, i ne. Víte, ono totiž všechno souvisí se vším. Teď budu hodně zjednodušovat (ale myslím, že tu nechcete číst desítky stránek medicínských traktátů). Totální fyzické vyčerpání organismu (v mém případě opakovanými operacemi a těžkým zánětem), vede k oslabení až vypnutí imunitního systému. To vede k reaktivaci virů a bakterií, které můžete mít v těle klidně desítky let (a věřte mi, že NĚCO máme v těle všichni). Bakterie pak můžou v těle nadělat takovou paseku, že vám jdou doslova na mozek. A to nemluvím o prožitém traumatu – psychickém i fyzickém – které si, samozřejmě, dříve nebo později taky vybere svojí daň.

AAAAALEEEE, tenhle příspěvek ani tenhle blog nepíšu proto, abych kohokoli deprimovala. Právě naopak! Chtěla bych se s vámi podělit o své zkušenosti s tím, jak si i v tak náročné situaci můžete pomoct; jak najít smysl i v běžných činnostech a jak se radovat ze života, i když se zdá, že je všechno totálně na hovno. Chtěla bych vám ukázat, že s každou situací se dá nějak naložit a všechno má řešení, i když to je možná běh na delší trať. A taky bych vám chtěla říct, abyste neztráceli naději. Ať se vám děje v životě cokoli – nejste v tom sami. Smutnou pravdou je, že většina lidí o svých problémech nemluví. A do toho tu máme sociální sítě, na kterých to vypadá, že všichni kromě vás mají nádherný a sluníčkový život, prostý jakýchkoli těžkostí. Ale to není realita. Realita je, že každý si neseme nějaký kříž. A jedním ze způsobů, jak se z toho nezbláznit, je podpořit se navzájem.

Tak se mějte, pokud možno se smějte a pokud vám zrovna do smíchu není, tak se párkrát nadechněte a vydechněte (vklidu, pomalu, nosem) a udělejte si v hlavě seznam všeho, za co jste vděční. Ale o tom už příště. 🙂

Mějte se krásně, vaše Lucka

Cesta ke zdraví a hledání sebe

Tak a už je to zase půl roku, co jsem se sem naposledy něco napsala. Ne, nepřestal mě blog bavit a ne neztratila jsem o něj zájem. Ale od listopadu se v mém životě po zdravotní stránce dělo, a stále děje, tolik věcí, že jsem chtěla počkat, až bude vše uzavřené a budu to moct všechno nějak shrnout. Jenže ejhle, už pár měsíců jsem pravidelným (nevítaným?) návštěvníkem ordinací všech možných doktorů, aniž bych se někam dobrala. Jsem tedy stále ještě na cestě..

Říká se, že cesta je cíl. Nikdy jsem toto rčení tak úplně nechápala – co je to za blbost? Cíl je přece cíl, no ne? Na cestě, po které k němu dojdeme až tak nezáleží… Celé roky jsem žila v programovém nastavení, které mi velelo dívat se stále kupředu a zaměřovat se na to, co bude. „Až odmaturuju“, „až udělám státnice“, „až začnu víc vydělávat“, „až si pořídíme vlastní bydlení“… Pak budu šťastná, pak bude vše růžové a zalité sluncem. Můj život se skládal ze samých „až“. V hlavě jsem se neustále koncentrovala na budoucnost a na to, čeho chci dosáhnout. V krátkodobém horizontu to byly plánované požitky, jako je víkendová oslava narozenin, divadelní představení za 14 dnů a podobně, v dlouhodobém pak koupě domečku, založení rodiny. Tenhle můj mentální program měl však jeden háček – život, ten opravdový život, život tady a teď, mi unikal mezi prsty. Nevnímala jsem ty jednotlivé radosti všedních dní, které jsou pravou esencí životního štěstí. Místo toho jsem se stále honila za tím „cosi“, co mi chybí. Bohužel mi vůbec nedocházelo, že to, na čem doopravdy záleží, ten největší poklad na světě už mám, své zdraví (a taky rodinu, skvělého chlapa, partu kamarádů, střechu nad hlavou, vlastní příjem..). Jak už to tak na světě chodí, nevážila jsem si ho, dokud jsem o něj nepřišla. Nějaké to „cosi“ mi tedy přeci jen chybělo. Byla to schopnost radovat se z maličkostí, užívat si každého dne, žít tady a teď.

Neplač nad minulostí, ta už je dávno pryč. Nestresuj se kvůli budoucnosti, ještě nepřišla. Žij tady a teď.

Před rokem jsem se vydala na dlouhou cestu. Cestu plnou trní, cestu životní zkoušky a přerodu. Nemusela jsem se kvůli tomu vydávat na druhou stranu světa. Ta cesta ležela a stále leží přímo uvnitř mě. Po dlouhých letech špatného životního stylu a odpojenosti, jsem od života dostala velkou červenou stopku. Nastal čas, abych se probudila a převzala kormidlo lodi svého života. Říká se, že žádný osobní růst se neobejde bez bolesti a slz, my lidé jsme tvorové od přírody pohodlní, máme tendenci ulpívat na místě, v zóně komfortu a nic nikdy neměnit. Tedy alespoň pokud nemusíme. Myslím, že právě proto čas od času každý dostane od života kopanec. Někdo menší, někdo větší, jak je zrovna potřeba.

Mě život nakopnul teda dost vehementně a přímo do slabin. Na světě už je to tak zařízené, že když na něčem až příliš lpíme, osud nám to vezme. Ne ze zlomyslnosti, ale proto, aby nás pošťouchnul a donutil, posunout se dál, probudit se, žít a uvědomit si, co vše už máme.

V mém případě tím, co jsem tam urputně držela, byla touha po miminku. Poměrně dlouho jsme se s mužem, jako tolik párů, snažili o dítě. Já však velmi rychle spadla do režimu obsedantní kontrolovačnosti. Úzkostně jsem si měřila ovulaci, vypočítávala ty správné termíny pro početí a plánovala, který měsíc je nejvhodnější pro přivedení dítěte na svět. Nic jiného mě nezajímalo, ničemu jinému jsem nevěnovala pozornost. Z našeho vztahu s mužem se vytratila vášeň, ze sexu se stala chladně racionální rutina a ještě jsem urazila Boha tím, že jsem se pyšně domnívala, že si mohu přesně navolit kdy se dítě narodí, aby se mi to hodilo do pracovního harmonogramu. Příslovečně jsem přiškrtila život uvnitř mě, přerušila jsem přirozený pudový tok energie a vzepřela jsem se samotným mechanismům přírody a rozmnožování.

Mohlo to snad dopadnout jinak, než že jsem skončila v nemocnici na operačním sále, kde jsem přišla o svou přirozenou plodnost? Nábožensky založený člověk by se na to mohl dívat tak, že mě Bůh ztrestal za mou domýšlivost. Já to tak také v první chvíli vnímala. Teď už ale chápu, že je to jinak. Bůh (či Osud, jak kdo chce) nás vede, ukazuje nám cesty, ale kudy se nakonec vydáme, záleží na nás. Dřív jsem byla ke znamením osudu zcela slepá a dopadla jsem, jak jsem dopadla. Prožitá traumatizující zkušenost mě však donutila otevřít oči a probudit se. Cítím, že jsem stále na začátku své cesty a toho, co se můžu a mám naučit je ještě obrovská hromada. Za poslední rok jsem se však naučila vnímat svůj vnitřní hlas a víc na něj dát. Být otevřená a senzitivní ke znamením osudu. Snažím se kráčet po cestě, která mi byla předurčená a nesnažit se „znásilňovat život“ tím, že budu bojovat za to, abych mohla kráčet po cestě někoho jiného.

Teď ale trochu víc pragmatičnosti. Pokud čekáte, že jdu cestou od šamana k šamanovi a rozvíjím se v jakousi duchovní bytost, budete asi zklamaní. Na jednu stranu cítím, že v posledních měsících procházím psychospirituálním vývojem. Má fyzická cesta však vede spíš z ordinace do ordinace. Občas si připadám, jako kdybych vedla dva životy – na jedné straně se snažím rozvíjet své duchovní uvědomění, na straně druhé zoufale hledám doktora, který by skrz tvrdou medicínu dokázal uzdravit mé tělo. To totiž už před pár měsíci přestalo fungovat jak má a začlo mít potíže. A někde na pozadí se snažím obě cesty zkombinovat.

Pravda je taková, že se od chvíle, co jsem v říjnu lehla s virózou, necítím dobře. Šílená únava; zvýšená spavost; občasné bolesti svalů, kloubů, zad a hlavy, zvýšená teplota, která se mě, mrcha, nechce pustit a pořád se vrací; bušení srdce a píchání u něj… Díky těmto potížím jsem už podstoupila komplexní vyšetření na kardiologii, rozsáhlý soubor vyšetření v nemocnici i u praktika, gynekologická vyšetření, krevní testy na široké spektrum infekčních onemocnění. Dle lékařů jsem klinicky zdravá. „Vyšetření v pořádku, laboratoř v pořádku, zřejmě jste jen moc senzitivní..“. To je mimochodem častý závěr lékařů, pokud k nim přijdete s nějakým chronickým problémem, který se nedá na první dobrou diagnostikovat nějakým 100 % spolehlivým testem (a že takových potíží je celá řada..). Testy nic neukázaly, takže to bude asi psychického původu. Jenže rovnice negativní test = zdraví, bohužel, není platná. Je toho stále tolik, s čím si konvenční medicína neví rady.. A tak stále chodím od lékaře k lékaři, hledám a bádám a snažím se přijít na kloub tomu, co se se mnou děje a proč.

No a jaké mám další plány? Ačkoli v okamžiku, kdy píšu tento příspěvek, ještě čekám na výsledky některých vyšetření a na další se teprve chystám, uvědomila jsem si díky tomu naplno, jak moc silně funguje propojení těla, mysli a duše. Tachykardie, píchání u srdce, problémy s dýcháním = panická ataka. Únava, spavost, apatie = nezpracované trauma. Tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ačkoli samozřejmě s jistotou nevím, zda u mě platí výše uvedené rovnice (i když bych si to přála – co si budeme nalhávat, psychosomatika je lepší varianta, než některá z chronických nemocí), uvádím je jako jednu z možností. Díky tomuto pochopení jsem prozřela. Pomoc a navrácení energie nelze hledat (výlučně) v lékařských ordinacích. Neexistuje žádná zázračná pilulka, která mi vrátí ztracené zdraví. Ne, nezpochybňuji význam lékařů, jen už chápu, že lékař mi pomůže zaléčit nemoc, ale zdraví mi nevrátí. To můžu jenom já sama. Je evidentní, že u mě propukla nějaká nemoc nebo somatický problém, který potřebuji, pokud možno, vyléčit. Vtip je v tom, že příčinu toho, proč se tak stalo a proč se podařilo nějakému bacilu mě takhle skolit, musím hledat jinde – sama v sobě, ve svém životě, ve svých návycích, ve svém uvažování, v potlačených emocích, ve své duši.

A tak jsem začala pracovat sama na sobě. Začala jsem se lépe (a pravidelně) stravovat, začala jsem se více hýbat, začala jsem spát tak dlouho, jak potřebuju (nikoli tak dlouho/krátce, abych toho co nejvíc stihla), přestala jsem používat budík, začala jsem si dělat přestávky na odpočinek i přes den, během pracovní doby, zaměřila jsem se více na sebe, svůj well-being, ale také na manžela, rodinu a vztahy s lidmi v mém okolí. A začala jsem poslouchat své tělo (dávat mu to, co zrovna potřebuje bez ohledu na to, zda se mi to hodí do harmonogramu nebo ne) a radovat se z maličkostí. Každý večer si píšu deník vděčnosti, kam si zapisuji vše, co mi ten den udělalo radost a za co jsem vděčná. A víte co? Funguje to. Můj mozek se začal přeprogramovávat z programu „až jednou“ na „tady a teď“. A cítím se o mnoho lépe. Jako kdyby mi někdo sundal z nohou a rukou těžké okovy a já jsem se (zatím pomalu, nejistě a neohrabaně) začala učit létat.

P.S. – abyste si nemysleli, že zanedbávám psychohygienu a duševní rozvoj, mám v plánu návštěvu několika různých terapeutů z různých směrů. O tom ale zase až později. 🙂

Prevence a léčba nemocí tak trochu jinak

V poslední době jsem se na blogu odmlčela. Není to proto, že bych už neměla co říct nebo že by mě psaní přestalo bavit. Právě naopak. Na srdci toho mám stále dost a pravda je, že myšlenky mi v hlavě míří jedna za druhou. Důvody mé pauzy jsou dva. Zaprvé – zcela pragmaticky – období dovolených a následně měsíc a půl dlouhý pracovní maraton (pracuji v oboru, kdy je konec srpna – polovina října tou pracovně nejexponovanější dobou). I když mě to mrzelo, neměla jsem v tomto období čas na nic, než na práci a rodinu. Druhým důvodem je to, že jsem se rozhodla na své vlastní kůži vyzkoušet různé metody a chtěla jsem tomu dát nějaký čas, abych mohla hodnotit jejich výsledky. Pak mi ale došlo, že to může trvat měsíce. Proto jsem se rozhodla s psaním o nich začít už nyní.

Řeč je o takzvaně alternativních metodách léčby. Sama tento výraz nemám ráda, protože mi připadá, že slovo alternativní nabralo v naší společnosti konotaci blízkou slovům jako je „šarlatánství“ nebo „neprověřené“ a s tím se nemohu ztotožnit.

Konkrétně mi jde o homeopatii a bylinkářství (což jsou léčebné systémy prověřené staletími) a pak také o moderní Wim Hofovu metodu a hormonální jógovou terapii. Jsem naprosto bytostně přesvědčená, že všechny tyto metody mohou výraznou měrou pomoct v předcházení ženským ale i jiným nemocem, stejně jako v jejich léčbě. A komu by nestačily tyto, může vyzkoušet například tradiční čínskou medicínu. V dnešním příspěvku se chci věnovat prvnímu uvedenému, a to homeopatii, kterou v naší rodině využíváme už od mého dětství.

Jelikož moje maminka odjakživa upřednostňovala přírodní léky před těmi syntetickými z lékárny, setkávala jsem se s homeopatií během svého dětství a dospívání často. Naše rodina již léta dochází k doktorce přírodní medicíny asi stejně, jako běžně člověk dochází k praktickému lékaři. Na ni se obracíme v případech vleklých, opakovaných viróz, ale i preventivně, kvůli posílení imunity. Já osobně s paní doktorkou pravidelně konzultuji také své gynekologické potíže, na které se při léčbě zaměřujeme.

O účinku homeopatie mě přesvědčily například opakované chřipky, se kterými si můj obvodní lékař nevěděl rady a které po krátké homeopatické léčbě jednou pro vždy zmizely. Nebo fakt, že jsem se za pomoci homeopatie v kombinaci s biorezonancí v dětství zbavila silné alergie na roztoče a tedy na všechna chlupatá zvířata. Ke zvířeti, jakémukoli, jsme se v té době nemohla ani přiblížit, aniž bych začala kýchat. Po zmíněné terapii jsem stále alergická na koně a morčata (asi jen Bůh ví proč), ale ostatní zvířecí druhy mi zcela přestaly vadit. Dokonce jsme si následně pořídili pejska a vše bylo v pořádku. Alergie tak, jak jsem ji před terapií zažívala, už se nikdy nevrátila.

Homeopatie patří mezi tzv. celostní přístupy medicíny. Znamená to, zjednodušeně řečeno, že zkoumá nejenom symptomy nemocí, které se snaží odstranit, ale také jejich příčiny. Cílem homeopatie není pouze potlačit nepříjemné příznaky nemoci, ale především obnovení zdraví na všech úrovních bytí a celková harmonizace organismu. V tomto se tedy liší od moderní západní medicíny, která se více než příčinami, zabývá právě následky. Léčebný proces homeopatie spočívá v tom, že je člověk léčen tou samou látkou, která vyvolala nemoc. Tato látka se opakovaně ředí, a to až do stadia, kdy v homeopatiku nezůstává samotná účinná látka ve své fyzické podobě, ale pouze informace o ní. Tělo tedy dostane informaci o tom, s čím má bojovat, aniž by se vystavovalo ohrožení onemocnění. Navíc homeopatie pracuje s extrakty čistě přírodních látek.

Ačkoli v Čechách nyní probíhá něco jako hon na čarodějnice, který je vedený proti homeopatii (a dalším metodám), jinde na světě tomu tak není. Například ve Francii, v Německu či v Rakousku je homeopatie vyučována na lékařských fakultách. V Indii existují samostatné homeopatické nemocnice. Ve Švýcarsku, ale částečně i ve Velké Británii, Francii či Německu na homeopatické léky přispívají zdravotní pojišťovny. V Německu zároveň proniká do nemocniční péče.

Setkala jsem se již s mnoha lidmi, kteří homeopatii odsoudili jako šarlatánství, většinou bez toho, aby jí vůbec dali šanci – a to, jak s laiky, tak i s doktory. Potěšující ale je, že se i mezi českými lékaři najdou tací, kteří homeopatii začleňují do své praxe nebo si zakládají soukromé ordinace celostní medicíny. Nikdy by mě ani nenapadlo jakkoli rozporovat význam západní medicíny v oblasti řešení urgentních stavů. Tam je bezesporu nenahraditelná! Ale tak, jak je západní medicína nenahraditelná v řešení urgentních stavů, je celostní přístup k člověku nenahraditelný v případě skutečné prevence a chronických potíží. Pokud by západní medicína dokázala začít pracovat s celostním přístupem a přestat na člověka pohlížet jako na „stroj“, který je třeba opravit, bylo by to báječné. Než se tohoto dočkáme, jsem vděčná za všechny lékaře, kteří se nebojí „plout proti proudu“ a nabízet celostní péči ve svých soukromých ordinacích.

A co vy? Máte s homeopatií nějakou osobní zkušenost?

Nejčastější důvody ženské neplodnosti

V dnešním příspěvku bych se ráda věnovala tomu hlavnímu, co v posledních měsících tak moc ovlivnilo můj život a kvůli čemu jsem primárně založila tento web. Jde o téma ženské neplodnosti, které prozatím pojmu trochu obecněji. Dnes se podíváme na to, jaké jsou nejčastější důvody ženské neplodnosti. K těmto jednotlivým důvodům se pak budu různě vracet a odkazovat se v dalších článcích. Takže pojďme na to.

  1. ENDOMETRIÓZA

Jedním z velkých „strašáků“ o kterém v poslední době slýchám ze všech stran (že by fungoval princip sociální bubliny? :)) je endometrióza. Většina žen už někdy o endometrióze slyšela, ne každá však ví, co to znamená a co si pod tím představit. Jde o většinou (bohužel) bolestivé onemocnění, při kterém se endometrium (tedy děložní sliznice) nachází jinde, než v děloze. Tento mimoděložní výskyt endometria může mít podobu cysty/cyst nebo třeba srůstů. Endometrium se může teoreticky vyskytovat kdekoli v těle, nejčastěji to však bývá v pánevní oblasti.

Endometrioza může způsobit bolestivou menstruaci a bolestivý pohlavní styk, celkové bolesti v podbřišku a problémy s početím. V případě endometriózy také hrozí mimoděložní těhotenství. Klasická západní medicína nezná způsob, jak endometriózu spolehlivě a neinvazivně vyléčit, umí pouze potlačovat její projevy. Příznivci přírodní a východní medicíny však mohou vyzkoušet akupunkturu, fytoterapii či metodu Ludmily Mojžíšové.

Více o přírodní léčbě např. zde:

2. PCOS aneb syndrom polycystických ovarií

PCOS je v určitém smyslu ještě větší strašák, než endometrioza, jde totiž o nejčastější důvod ženské neplodnosti. Přesto se dosud přesně neví proč vzniká a v lékařských kruzích jde stále o málo probádaný syndrom. Ve své podstatě je PCOS onemocnění endokrinního systému.

Typicky jsou pro něj uváděny tyto příznaky: zvýšená tvorba testosteronu, vynechávání menstruace, anovulační cykly, neplodnost. Dále také cysty na vaječnících, nadměrně silná menstruace, akné, cukrovka, obtížné hubnutí a přibírání na váze a další. PCOS je ale mrcha zrádná, protože velmi často se také neprojevuje vůbec nijak. Žena pak svou diagnózu odhalí až tehdy, kdy se snaží (neúspěšně) počít a podstoupí komplexní vyšetření.

Lékaři na PCOS předepisují hormonální antikoncepci a většinou zároveň informují, že přirozené početí je nepravděpodobné. Pomoc ale můžete najít například v: hormonální józe, změně životního stylu, akupunktuře, čínské medicíně nebo třeba ayjurvédě. Na YouTube se dají najít další rady a tipy od žen, kterým se podařilo se s PCOS popasovat a přirozenou cestou počít a donosit zdravé dítě. Doporučuji například TOTO. 🙂

3. ADNEXITIDA aneb zánět vejcovodů a vaječníků

Jako třetí bod volím to, co přivedlo k neplodnosti mě. Adnexitida je téměř to samé jako pánevní zánětlivá nemoc, akorát s tím rozdílem, že nehrozí postižení pobřišnice a jde tedy teoreticky o trochu méně závažnou formu. Já osobně byla nejprve hospitalizována s diagnózou pánevní zánětlivá nemoc a následně s diagnozou adnexitida, jelikož podruhé již byly stiženy jen vejcovody a vaječníky.

Adnexitida je tedy zánětlivé onemocnění postihující vejcovody a vaječníky. Uvádí se, že je nejčastější formou gynekologických zánětů; většinou bývá bilaterální (postihující obě strany) a největší riziko této nemoci mají ženy mezi 20. a 30. rokem života. Infekce se do těla může dostat buď přes pochvu; skrz děložní hrdlo nebo přímým kontaktem s jiným, infekcí stiženým orgánem, například v případě zánětu slepého střeva. Ve výjimečných případech může zánět do pánevní oblasti také „doputovat“ z úplně jiného ložiska uloženého jinde v těle (třeba i od zánětu zubů).

Typické příznaky jsou: rychlý a náhlý nástup bolesti; horečka; zimnice; závratě; zvracení; hnisavý výtok z pochvy; zvětšená děloha; bolestivost na pohmat nebo při pohybu; zvýšená sedimentace a CRP.

To, proč adnexitida vede často k neplodnosti jsou její následné komplikace, obzvlášť stane-li se chronickou. Vejcovody bývají velmi často zánětem poškozené a zdeformované, uzavírají se, mohou být naplněny zánětlivou tekutinou a přestávají plnit svou funkci – nejsou tedy nadále schopny dopravit vajíčko do dělohy.

Bohužel západní medicína nezná způsob, jak adnexitidu spolehlivě vyléčit a ve většině případů končí chirurgickou extrakcí zasaženého orgánu. Věřím ale, že dobrou prevencí lze pravděpodobnost vzniku nemoci podstatně snížit. Nemyslím teď preventivní kontroly u gynekologa, které jsou také samozřejmě důležité, ale spíše důkladnou hygienu a především změnu životního stylu, tak aby bylo tělo silné a nevznikal v něm předpoklad k rozšíření infekce. Je například prokázáno, že bakteriím (které mají adnexitidu na svědomí) se dobře daří v kyselém prostředí. Vhodně zvolenou stravou, pohybem, dostatkem vitaminu nebo třeba dechovým cvičením dle Wim Hofa se lze zbavit překyselní žaludku a vnitřního prostředí a teoreticky tak bakteriím nedat šanci.

4. HORMONÁLNÍ DISBALANC

Méně závažným důvodem ženské neplodnosti bývá hormonální nerovnováha, která není zapříčiněna žádnou další diagnózou (jako endometrióza, PCOS nebo onemocnění štítné žlázy apod). Ke změně hladiny hormonů v těle může docházet například z důvodu dlouhodobě zvýšené stresové zátěže nebo špatnou životosprávou a ke zlepšení často stačí zaměřit se právě na tyto proměnné (strava, spánek, pohyb, stres).

Pokud si nejste jisté, zda za Vašimi problémy stojí právě hormonální nerovnováha nebo zda netrpíte dalším onemocněním, je určitě dobré navštívit lékaře a vše s ním probrat.

Pozor! Uvádí se, že 1 z 20 trpí předčasnou menopauzou (menopauza před 40. rokem života) a změna hladiny hormonů v těle může být způsobena tedy i tímto důvodem. Předčasnou menopauzu by měl být lékař schopen spolehlivě odhalit. V případě předčasné menopauzy lze nasadit hormonální substituční léčbu, případně využít síly bylinek a fytoterapie. 🙂

NIC NENÍ NEŘEŠITELNÉ

Na závěr bych ráda dodala, že byť výše uvedené diagnózy mohou znít fatálně, jsem naprosto přesvědčená, že vše má své řešení a není třeba podléhat smutkům či depresím. Tématy PCOS a endometriózy se dlouhodobě zabývá například projekt INDIÁNKY, kde najdete příběhy žen s různými diagnózami, zajímavé články, tipy a spoustu dalších informací.

Napadá vás nějaký další důvod ženské neplodnosti, který jsem zde nezmínila a o kterém byste se rádi dočetli? Dejte mi to vědět do komentářů a já se mu budu věnovat! 🙂

Podpořte se mnou pomoc onkologickým pacientům.

Milí čtenáři, drazí přátelé,

za necelé dva týdny mi bude 30 let. Lidé v mém okolí se mě často ptají, co prý chci k narozeninám a já je doháním k šílenství odpovědí, že nic. No, není to tak docela pravda. Přála bych si zdravý a spokojený život pro všechny. Vím, že to je utopie, ale přesto všichni můžeme pomoct, abychom se k tomuto cíli alespoň malinko přiblížili. A já bych k tomu ráda přispěla právě teď, u příležitosti svého životního jubilea, podpořením činnosti Nadačního fondu dětské onkologie KRTEK. 

A proč zrovna nadační fond KRTEK? Vím, že existuje i celá řada dalších nemocí a trpících lidí i zvířat, kteří si zaslouží a potřebují pomoc. Konstantně se snažím podporovat různé spolky a pomáhat, kde to jde. Není však v mých možnostech pomoct všem a zároveň. Onkologická onemocnění mi přitom, bohužel, nejsou zcela cizí. Na rakovinu mi zemřeli dva rodinní příslušníci a i nyní dva lidé v mém okolí bojují s nádorovým onemocněním. Proto se mě téma rakoviny osobně dotýká. Navíc mám velice blízko k dětem a moc bych si přála, aby se všechny děti, svádějící boj s onkologickým onemocněním, mohly uzdravit a užívat si krásného a spokojeného dětství. 

Proto jsem se rozhodla podpořit Nadační fond dětské onkologie KRTEK symbolickým darem 2 000 Kč a věřím, že to není můj poslední příspěvek.

Vás prosím, pokud můžete, o přispění svou troškou do mlýna a pomoc v tomto nerovném boji. A své přátele, rodinu a známé prosím – nekupujte mi žádné dárky, nic nepotřebuji, a raději své finance investujte tam, kde jsou opravdu potřeba. Nemůžeme pomoct najednou všem, kteří to potřebují, můžeme ale postupně, krůček po krůčku, měnit svět k lepšímu! 😉

  • Nadační fond dětské onkologie můžete podpořit jednorázově i pravidelně ZDE.
  • Dětské onkologické pacienty můžete ale podpořit také skrz Nadační fond šance onkoláčkům ZDE.
  • A pokud dáváte přednost obecnější pomoci všem onkologickým pacientům, můžete poslat penízky Nadaci pro výzkum rakoviny ZDE.

Každý dar, v libovolné výši, se cení. Každá korunka pomáhá a kdyby každý z nás poslal třeba „jen“ 100 Kč, děly by se zázraky. 😉

Děkuji, Lucka. 🙏

Jak si vybrat gynekologa?

Naprostá většina z nás určitě svého gynekologa či gynekoložku má. Může se ale stát, že budete z různých důvodů se svým lékařem nespokojené. V takové situaci si zcela jistě dříve či později položíte otázku, zda není načase doktora vyměnit. A pokud už se rozhoupáte k tomu tento krok podniknout, možná zjistíte, že najít dobrého gynekologa, není zas tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Gynekologů sice je, alespoň ve velkých městech, poměrně dost, o to hůř se ale mezi nimi hledá ten pravý pro vás. A jak tedy vybrat toho svého doktora? Předně je nutno podotknout, že výběr jakéhokoli lékaře je velmi subjektivní záležitostí a pokud pátráte po recenzích, musíme si uvědomit, že i podprůměrný lékař bude mít spokojené klientky, stejně jako dobrý lékař bude mít ty nespokojené. Zpravidla žena, která chodí na gynekologii jen na preventivní kontroly a nemá žádné problémy, bude spokojena kdekoli. Na lámání chleba dochází až ve chvílích zdravotních obtíží, nemocí, infekcí, opakovaných zánětů.

Jak jsem řekla, výběr gynekologa je zkrátka velice subjektivní – záleží na tom, co od lékaře očekáváte a jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti. Proto neexistuje žádný univerzální návod. Přesto bych se s vámi ráda podělila o pár bodů, na jejichž základě jsem vybírala svou novou lékařku já. Třeba vám poskytnou jistou inspiraci.

  1. Umístění ordinace. Hned v začátku výběru je potřeba si rozmyslet, zda trváte na tom, aby gynekolog ordinoval ve vaší bezprostřední blízkosti, docházkové vzdálenosti, nebo vám nevadí si za ním dojet. Já osobně jsem pojízdná a raději si někam dojedu za dobrým lékařem, než abych se spokojila s tím, který zrovna slouží v mém okolí (čímž nerozporuji, že se může najít dobrý lékař ve vaší blízkosti – v takovém případě si můžete pogratulovat. :)).
  2. Recenze – na Googlu, jinde na internetu, od známých. Jak jsem už naznačila, recenze nejsou všeříkající a určitě se na ně nedá spolehnout na 100 %. Vždy je potřeba brát je s rezervou a uvědomit si, že za negativním hodnocením mohou občas stát i osobní pohnutky. Mohou vám ale poskytnout jistý náhled na to, jak je daný lékař v obecném měřítku vnímán – převažují pozitivní nebo negativní recenze? Co si u něj ženy často chválí a co naopak kritizují? Mají uveřejněné recenze něco společného? Pokud si hledáte recenze a chcete si jimi řídit, platí (alespoň pro mě) nepsané pravidlo dávat větší důvěru recenzentům, kteří pod svým profilem uveřejnili již větší množství recenzí nebo na Googlu těm, kteří mají status „místního průvodce“. Samozřejmě, nejlepší a nejhodnotnější recenze jsou vždycky ty od lidí, které znáte, proto se ptejte svých známých na jejich lékaře a doporučení. 🙂
  3. Jak je daný lékař starý? Pro mě osobně jsou nejdůvěryhodnější lékaři mezi cca 35-60 lety. Čerstvý absolvent může být nadaný, plný elánu a odhodlání, ale nezbytné zkušenosti tím nenahradí. Naopak lékař těsně před důchodem nebo v důchodovém věku už zkrátka při nejlepší vůli nemá energii na to, aby jezdil po konferencích a studoval nové metody a poznatky ze svého oboru, tím spíš aby je následně převáděl do praxe. Hrozně nerada se dopouštím generalizací a jistě, v obou kategoriích se mohou najít výborní jedinci, ale volba mladšího lékaře s několika lety zkušeností nebo lékaře ve středních letech, je prostě více sázka na jistotu.
  4. Jakou má za sebou lékař praxi? Tento bod přímo souvisí s tím předchozím. Osobně doporučuji zvolit gynekologa, který má za sebou pár let nemocniční praxe. Proč? V případě, že by u vás byla nutná nemocniční péče, ví, kam a za kým vás poslat a co vás bude čekat. Dokáže vás lépe připravit na případnou hospitalizaci a je si vědom, jaké péče by se vám mělo dostat. Zároveň bude s největší pravděpodobností mít zkušenosti s kompletní paletou gynekologických obtíží – a to i těch vážnějších, díky čemuž je bude umět rozeznávat už v jejich zárodku. Stejně tak se hodí, pokud daný gynekolog ještě stále slouží v nemocnici nebo, v případě mladých žen plánujících rodinu, pokud slouží v porodnici. 🙂
  5. Je lékař dostatečně pečlivý? Věnuje se vám při kontrolách? Sdělí vám vždycky všechny potřebné informace a zodpovídá trpělivě vaše otázky nebo vás během 5 minut nenápadně vystrkuje ze dveří s receptem v ruce, aniž by vám vlastně vysvětlil, co že vám to je? Pečlivost, lidskost a schopnost komunikace je pro mě osobně u gynekologa zcela zásadní. Většina doktorů je dnes přetížených, ale pokud své pacientce nevysvětlí její diagnózu a neproberou s ní vše potřebné, nejen, že to nepůsobí seriózně, ale mohou pacientku takto zcela zbytečně vyděsit nebo naopak způsobit, že svou diagnózu bude brát na lehkou váhu a nebude dodržovat doporučenou léčbu.
  6. Jaký máte z doktora pocit? Tenhle bod zase souvisí s tím předcházejícím a pro mě je hodně důležitý. To, jestli mi doktor sedne z lidského hlediska je pro mě zcela zásadní kvůli tomu, abych se před ním necítila nepříjemně a abych s ním dokázala otevřeně mluvit. Stejně tak důležitý je pro mě přístup sestry – zda je ochotná a příjemná nebo vždy „nenaložená“.
  7. Máte od lékaře nějaká speciální očekávání? Zjistěte si předem, zda jim ten který doktor dokáže vyhovět. Pro mě bylo třeba důležité, aby byl můj lékař otevřený tzv. „alternativním“ metodám léčby. No, upřímně, zjistila jsem, že hledat takového lékaře mezi gynekology je jako hledat jehlu v kupce sena (čert ví, proč zrovna gynekologové jsou tak konzervativní), a tak jsem nakonec trochu rezignovala. Nicméně, jak se říká, kdo hledá ten najde!
  8. Objednací lhůty, přístup k akutním pacientkám a ordinační doba. Většina dobrých lékařů má dnes tolik pacientek, že se objednací lhůty mohou protáhnout do řádu měsíců. To je normální. V případě akutních potíží by vás ale měl být lékař schopný vzít přednostně, a to hned, nikoli za 3-4 dny. Osobně je pro mě důležitá také ordinační doba. Pokud lékař například ordinuje jen pár hodin, tři dopoledne v týdnu, od 6 od rána, je pro mě velmi komplikované ho navštívit.

A pokud vám to nestačí nebo si pořád nejste jisté, jakého lékaře zvolit, můžete se zkusit ptát jiných lékařů. Máte například obvodního lékaře, kterému věříte? Zkuste se ho zeptat, zda by vám nedoporučil nějakého gynekologa. Platí pravidlo, že každý lékař zná jiné lékaře ze všech možných oborů a může se stát, že jedním z nich bude třeba ta vaše jehla v kupce sena. 🙂

A co je při výběru gynekologa důležité pro vás? Máte tipy na doktora, kterého byste rády doporučily dalším ženám? Podělte se v komentářích!

Prevít jménem pánevní zánětlivá nemoc

Jak už jsem se zmínila dříve, v tomto roce jsem si prošla dvěma hospitalizacemi v akutním stavu, v jejichž důsledku jsem přišla nejdříve o slepé střevo a následně, bohužel, také o oba vejcovody. Původcem mých problémů byla akutní apendicitida (zánět slepého střeva) v kombinaci s pánevní zánětlivou nemocí (či hlubokým pánevním zánětem, zkratka PID). Těžko pátrat, co bylo první – zda apendicitida, která se rozšířila také na reprodukční orgány nebo naopak hluboký pánevní zánět, z nějž se bakterie rozšířily také na střevo. To už se asi nikdy nedozvím a vlastně mě to ani příliš nezajímá – apendix ani vejcovody už mi to stejně nevrátí.

Pojďme se ale ve zkratce podívat na to, co to vlastně pánevní zánětlivá nemoc je. V tomto příspěvku nebudu zabíhat do velkých detailů a odborných informací – to přenechám lékařům (mohu doporučit TENTO článek, který sepsal přímo lékař), ale pokusím se vám předat vlastní zkušenosti s nemocí.

Co to je PID a jak vzniká?

Jak název napovídá, jde o zánětlivé onemocnění, usazené v oblasti pánve. Původcem onemocnění bývají bakterie, nejčastěji chlamydie, na svědomí ho však může mít také celá škála dalších bakterií. Zánět nejčastěji začíná infekcí, která se do pánevní oblasti rozšíří z pochvy, přes děložní hrdlo, a pokud není včas rozpoznána a léčena, napadne postupně vaječníky a vejcovody, případně také dělohu a pobřišnici. Jde tedy čistě o ženské onemocnění, pánové si mohou oddychnout. Tedy alespoň částečně. Jelikož jde o infekci v oblasti pánve a pohlavního ústrojí, je pohlavně přenosná. Postižená žena může nechráněným stykem bakterii přenést na svého partnera a obráceně – muž může ženě předat pohlavně přenosné bakterie (například již zmiňované chlamydie), ze kterých se u ní následně vyvine pánevní zánětlivá nemoc. Pokud je tedy ženě PID diagnostikována, je vždy nutné vyšetřit také všechny sexuální partnery a případně jim nasadit příslušnou léčbu (antibiotika).

Dosud se zdá být vše jednoduché – asi vás napadne, že si prostě i při prvních příznacích infekce zajdete na gynekologii, zánět zaléčíte a vše bude dobré. Bohužel to není tak jednoduché. Zrádnost pánevního zánětlivého onemocnění tkví v tom, že může v oblasti pánve přebývat v chronické podobě, aniž by žena pociťovala jakékoli příznaky. V takových případech a jde-li o mladou ženu toužící po rodině, se postižená o zánětu na vejcovodech, potažmo vaječníkách či děloze dozvídá až v okamžiku, kdy se jí nějakou dobu nedaří počít a obrátí se na reprodukční kliniku (osobně vím o dvou takových případech ve svém okolí). Klinika zpravidla hned při prvních vyšetřeních zjistí, kde je „zakopaný pes“ a doporučí další postup, který bývá zpravidla vždy stejný a o kterém většina žen nechce ani slyšet.

Jaké je řešení?

Je-li zánět usazen ve vejcovodech, lékaři (ať už ti nemocniční nebo ti v centrech asistované reprodukce) ve většině případů doporučí jejich chirurgické odstranění. Soudobá západní medicína totiž nezná způsob, jak chronický zánět vyléčit. Zánět, který je chronicky usazený ve vejcovodech přitom v jistém smyslu představuje tikající bombu – není jisté zda se nebude šířit dál a zda nepovede k opakovaným atakům, žádajícím si hospitalizaci. Odstranění vejcovodů, které jsou ložiskem zánětu, tedy představuje jistou formu „pozdní prevence“ (tak bych to nazvala já), pomocí které se lékaři snaží předejít dalším problémům. Druhým důvodem pro odstranění vejcovodů v případě PID je jejich (ne)funkčnost. Vejcovod stižený zánětem zpravidla bývá zdeformovaný, zbytnělý a zcela neschopný splnit svou základní funkci, tedy dopravit oplodněné vajíčko do dělohy. V případě ponechání zasažených vejcovodů v dutině břišní se tedy rapidně zvyšuje riziko mimoděložního těhotenství – oplodněné vajíčko se zasekne/usadí v nefunkčním vejcovodu a dál už neputuje. A jelikož v případě oboustranného PID ženě stejně většinou nezbyde, než se obrátit na reprodukční kliniku (chce-li děťátko), je již defacto jedno, zda bude umělé oplodnění probíhat s vejcovody či bez nich. Lékaři dokonce tvrdí, že pravděpodobnost úspěchu umělého oplodnění v případě odstranění postižených vejcovodů stoupá.

Abych vás trochu uklidnila, zatím jsem neslyšela o případu ženy, která by vlivem PID přišla o vaječníky či dělohu, což by bylo samozřejmě horší, než vejcovody. Zároveň musím podotknout, že ne vždy se nemoc vyvíjí bilaterálně, jako tomu bylo u mě, tedy ne vždy jsou postiženy oba vejcovody. V případě postižení pouze jednoho z obou vejcovodů (a to i tehdy, je-li tento vejcovod odoperován) ženě nic nebrání v přirozeném početí – k tomu bohatě postačí ten druhý.

Jak se PID pozná?

Pánevní zánětlivou nemoc není snadné diagnostikovat, a proto se vyplatí najít si opravdu dobrého a zkušeného gynekologa a nespokojit se s někým, kdo vás během pár minut odbyde a z koho nemáte dobrý pocit (pár svých tipů, jak vybírat gynekologa, sepíšu v dalším příspěvku). Součástí diagnostiky by vždy měly být stěry na chlamydie a další bakterie, které se zašlou do laboratoře na vyhodnocení. Přítomnost bakterií se dá testovat také z krve, čemuž, dle mé zkušenosti, dávají přednost v nemocnicích – jde o rychlejší metodu).

A co jsou varovné signály, že by mohlo jít o pánevní zánětlivou nemoc? Příznaků může být samozřejmě více, u mě to bylo následující:

  • rychle nastupující urputná bolest v podbřišku (bylo mi až na omdlení z bolesti)
  • bolest vystřelující až do břicha (při pohybu, při sezení, při ležení..)
  • rychle nastupující zimnice a vysoké horečky
  • nevolnost
  • bolest při močení
  • vaginální výtok žluté barvy

Dále se může přidat:

  • bolest při pohlavním styku (ovšem když vám vypukne PID v akutní podobě, na styk ani nepomyslíte, věřte mi)
  • bolestivá menstrurace
  • krvácení mimo cyklus

Opravdu neexistuje nějaká léčba?

Jak jsem psala v úvodu, západní medicína, bohužel, léčbu chronického zánětu (ve který se PID téměř vždy přetaví) nezná.

Pokud ale ve vašem případě není zánět v tak závažném stadiu, jako tomu bylo u mě (opakované hospitalizace v akutním stavu; opakovaně vyčerpávané tělo bolestí a silnou antibiotickou léčbou; hodnoty CRP – tedy zánětlivých parametrů – tak vysoké, že z toho až oči přecházejí..) můžete vždy vyzkoušet léčbu tzv. „alternativními“ metodami, jako jsou například homeopatie, alopatie, čínská medicína, bylinkářství nebo relativně mladé východní učení su-jok.

Já osobně těmto metodám věřím a jsem přesvědčena, že, pokud bych s nimi začala včas, podařilo by se mi operaci odvrátit. S ohledem na velmi nepříznivý vývoj zánětu a jeho rychlý postup, jsem se nicméně nakonec rozhodla přistoupit na všemi doporučovanou operaci a nechat si postižené vejcovody odebrat (svůj stav jsem přitom konzultovala i s několika tzv. „alternativními“ lékaři a ani ti mě od operace neodrazovali, ba naopak).

Stejně jako já, si však svou cestu musí najít každá žena, ve výsledku jde o vaše zdraví a jen vy jediné o něm máte právo rozhodovat. Proto ode mě nečekejte žádné doporučení zda na operaci jít nebo ne. Vězte ale, že v tom rozhodně nejste samy a že ať tou či onou cestou, vše dobře dopadne. 🙂