Ahoj přátelé,
dnešní příspěvek bude první z řady, kterou jsem nazvala „Cesty k sobě“. Podíváme se v něm na praxi vděčnosti. O té jste pravděpodobně už něco slyšeli a někteří z vás už ji nejspíš sami praktikují. Ale pro ty z vás, kteří netuší, o čem praxe vděčnosti je – pojďme na to.
Možná si teď říkáte, že tohle bude zase jeden z těch hloupých sluníčkových článků o tom, jak máme být všichni vděčni za každý prd. A možná kvůli tomu už nebudete číst dál. Chápu vás. Taky jsem dřív takové články neměla v oblibě a považovala jsem to za ztrátu času. Tedy do chvíle, než jsem se tak nějak ztratila sama v sobě a začala jsem zoufale potřebovat najít „něco“, co mi pomůže vyškrábat se z té temné díry beznaděje. A právě pro ty z vás, kteří se někdy propadají do smutku a zoufalství, je tahle technika jako dělaná. Krásně vám totiž posvítí na to, co je ve vašem životě krásné, co se vám daří. Vytvoříte tak protiváhu, proti depresivní mysli, která má tendenci vykreslovat vám všechno v nejčernějších barvách. Není to samospásná technika a určitě vás sama o sobě nevytáhne z deprese ani neobrátí váš život o 360°k lepšímu. Mohla by ale být jedním dílkem skládanky.
Věřte mi, že jakkoli hloupě to zní, pokud si každý den vyjmenujete pár věcí, za které můžete být vděční, budete se nakonec cítit lépe. Možná ne hned napoprvé ani napodruhé, ale časem ano. Úleva zpravidla přichází tehdy, když své myšlenky začnete být schopni také prožít. A stejně jako jinde, i tady platí, že praxe dělá mistra. Pokud se vděčným myšlenkám věnujete pravidelně po nějaký čas, prožitek se časem dostaví sám. Nestresujte se tedy tím, pokud zpočátku nic necítíte. Je normální, pokud si v prvních dnech nebudete moct na nic, za co byste byli vděční vzpomenout, ale nevzdávejte to. Stejně tak je normální, pokud se budete cítit trochu hloupě a trapně. To z vás pravděpodobně mluví váš vnitřní kritik, který se vám snaží namluvit, že váš život stojí za starou belu. Navíc je vždycky trochu děsivé vystoupit z davu konformity a začít dělat věci jinak – a to platí i o takové maličkosti, jako je praktikování vděčnosti. Vždyť je to přece divný. Normální lidi nepotřebujou dělat takový kraviny. Neboooo….?? O tom, co je normální, bychom se mohli přít do nekonečna. Podle mě je ale důležité především to, co je pro vás dobré. A jestli to zrovna zapadá do škatulky „normální“ nebo ne, na to můžete hodit bobek (samozřejmě v rámci nějakých společenských mezích, mezích slušného chování a fungování v tomhle světě. Rozhodně vás nenabádám, abyste začali běhat po ulicích nahatí, protože se vám zrovna chce. Nebo abyste přestali chodit do práce, protože se vám zrovna nechce. :)).
JAK NA TO?
Ale konec neplodných úvah. Asi vás zajímá, jak může taková praxe vděčnosti vypadat. To už je čistě na vás. Někdo si rád píše deník, kam si každý den zapisuje, za co je vděčný. Tenhle deník můžete mít umístěný třeba na nočním stolku a zapisovat si do něj každý večer před tím, než jdete spát. Ja si to ale raději jen odříkávám v hlavě. Přiznám se, že deník jsem si psát zkoušela, ale dlouho jsem u toho nevydržela. Do postele jsem chodila už tak unavená, že jsem nebyla schopná ani toho zápisu. A během dne jsem často zapomínala.
KDY TO DĚLAT?
Pokud chcete vyjadřovat vděčnost za uplynulý den, je logické, ze to budete dělat vecer. Ja k tomu přidala jeste ranní poděkování Stvořiteli (děkovat můžete samozřejmě komu s čemu chcete – vesmíru, životu samotnému, osudu nebo třeba Šivovi :)). Kdyz se rano probudil v duchu poděkuji za to, zr dýchám a za další den, který mě čeká a na ktety se těším. Vecer pak děkuji za ty denní drobnosti, ale i za velké věci.
ALE JÁ NEMÁM ZA CO BÝT VDĚČNÝ!
Že nemáte za co být vděční? Věřte, že máte. Co třeba za to, že jste se ráno probudili? Že venku svítí slunce? Že máte práci, plnou ledničku a střechu nad hlavou? Za dobrý oběd? Za pauzu na kafe? Za procházku s pejskem? Každý dokážeme v každém dni najít alespoň několik věcí, za které stojí za to být vděčni. Chce to jen chvilku klidu, abychom si to mohli zvědomit.
Praxe vděčnosti Vás naučí vážit si maličkostí a zdánlivých samozřejmostí všedního dne. Pomůže vám uvědomit si, že nemusíte čekat na velké skvělé věci, abyste si mohli dovolit být šťastní. Podle mě je potřeba hledat drobné radosti v každém dni, abychom mohli najít štěstí.
Kdo čeká, až dosáhne toho a tamtoho, aby konečně mohl být šťastný, ten pravděpodobně opravdové štěstí nikdy nenajde. Je to logické. Takový člověk totiž žije nonstop v budoucnosti a přítomný okamžik jako kdyby ani nevnímal. Až si pořídí vysněný dům, bude muset ještě opravit tohle a tamto, aby se mu tam dobře bydlelo. Pak bude muset tvrdě pracovat, aby splatil hypotéku. Barák je fajn, ale ještě by to chtělo lepší auto, to by se na dvorku vyjímalo. A když už jsme u toho, nebylo by tu veseleji s dětmi..? Snad chápete, kam tím mířím.
Praxe vděčnosti nás mimo jiné vede i k tomu, abychom žili více v přítomném okamžiku. Neznamená to, že nemůžeme nic plánovat a snít. Neměli bychom se ale fixovat na to, co se možná jednou přijde (a možná také ne). Stejně, jako bychom se neměli v mysli neustále zaobírat tím, co už se stalo. Minulost je pryč a budoucnost nemusí nikdy nastat. Jediné co máme, je tady a teď. Moc přítomného okamžiku je opravdu magická – pokud by vás tohle téma zajímalo, doporučuji stejnojmennou knihu Eckharta Tolleho (Moc přítomného okamžiku).
A teď už se loučím. Mějte se krásně a pokud byste chtěli, podělte se v komentářích o vlastní zkušenosti s praxí vděčnosti.
Vaše Lucka
