Ahoj lidi,
sotva jsem začala psát, zase jsem to přerušila. Ne, že by mě to nebavilo. Jenže znáte to – člověk má dnes tak nějak pořád něco na práci a nemá na nic čas. A pokud je ten člověk navíc tak trochu workoholik a obsedantně úzkostný pedant jako já, pak je to těžký. Pár týdnů jsem měla pořád něco „důležitějšího na práci“, než psaní. No a pak jsem onemocněla a téměř tři týdny jsem nebyla schopná prakticky ničeho. Hlava mě bolela jak střep, mozková mlha a neschopnost o čemkoli přemýšlet. Psaní se mi stalo velmi namáhavou činností. Ale víte co? Jsem zpět a tentokrát jsem odhodlaná začít psát opravdu pravidelně. Dokonce jsem si to dala do svého „to-do“. 😀 Ale dost už o mně a mé prokrastinaci. Pojďme se podívat na dnešní téma, o které bych se s vámi chtěla podělit.
Na úvod musím říct, že jsem zrovna dvakrát uměleckého nadání a citu do vínku nedostala. Tenhle dar u nás v rodině (stejně jako mnoho dalších) shrábnul můj brácha – a to říkám bez jakékoli zášti. 🙂 Jako dítě jsem jakžtakž dokázala na výtvarné výchově namalovat, co se ode mě požadovalo. Problém je v tom, že od té doby maluju pořád stejně. Kdybych vám něco namalovala a vy byste nevěděli, že je to ode mě, pravděpodobně byste to ohodnotili jako „hezký obrázek od prvňáčka“ nebo tak nějak.
Na kurz jsem šla s velkou nervozitou a nejistým pocitem, že tam vůbec nemám co dělat a totálně se znemožním.
Přesto všechno mě ale malování vždycky bavilo. A jelikož jsem člověk od přírody tvrdohlavý a umanutý, rozhodla jsem se vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si namalovat mandalku. Je to zhruba rok. Tehdy jsem dostala kurz tečkované mandaly od svého muže. Na kurz jsem šla s velkou nervozitou a nejistým pocitem, že tam vůbec nemám co dělat a totálně se znemožním. Ale světe div se. Domů jsem si odnesla vcelku povedený a pěkný obrázek, který máme doteď vystavený doma v pracovně.
Povzbuzena tímto prvotním úspěchem jsem po čase sebrala odvahu a přihlásila jsem se na malířský workshop, po kterém jsem už dlouho nesměle pokukovala. Od první chvíle, kdy jsem objevila, že něco takového existuje, jsem toužila vzít do ruky štětec a také si to vyzkoušet. Jenže jsem měla dojem, že nikdy nedokážu namalovat nic tak hezkého, jako byly obrazy, kterými se na webových stránkách pyšnili bývalí účastníci. A tak jsem zůstávala u snění a v přesvědčení, že tohle není pro mě.
To byl pro mě naprostý „wow“ moment a přelomový okamžik. JÁ jsem dokázala něco namalovat!
Musím přiznat, že když jsem se ocitla v ateliéru ArtMoments, usedla jsem před malířské plátno a měla jsem si vybrat předlohu, kterou namaluju, začala jsem mírně panikařit. Začalo mi být jasné, že i to, co vypadá jednoduše, může být složité. Neměla jsem nejmenší tušení, jak míchat barvy, jak stínovat ani nic podobného. Netušila jsem, jak se s akrylovými barvami pracuje a jak reagují. Došlo mi, že TOHLE je mnohem těžší, než tečkování mandalky a dostala jsem strach. Nějakým zázrakem, a díky pomoci milé lektorky, jsem si ale i odsud odnesla obraz, který sice na první pohled NENÍ profesionální a má plno chyb, ale přesto se o něm snad dá říct, že je hezký. A hlavně je MŮJ! Líbí se dokonce i manželovi, takže jsme si ho pověsili na zeď. 🙂 To byl pro mě naprostý „wow“ moment a přelomový okamžik. JÁ jsem dokázala něco namalovat!
Od té doby jsem byla na ArtMoments ještě jednou a namalovala jsem si druhý obraz dle předlohy (a myslím, že se zlepšuju!) a zkusila jsem si tu také namalovat jeden obraz „moderního umění“, což byla vcelku zábava. S manželem jsme pak byli na kurzu keramiky a vyrobili jsme si vlastní mističky. Také jsem si pořídila vlastní sadu na tečkování a chystám se namalovat další mandalku doma. O antistresových omalovánkách, které se staly mou oblíbenou zábavou na večer, ani nemluvím.
Tenhle příspěvek ale, jak asi tušíte, nepíšu proto, abych se vám chlubila tím, že dokážu namalovat obraz (a věřte mi, když to dokážu já, dokážete to vy taky). Ne, píšu vám to proto, že mě malování a tvoření něco naučilo. Uvědomila jsem si přitom totiž, že je to přímo geniální prostředek, jak být tady a teď. Jak se na chvíli oprostit od všech starostí a trápení.
Dneska se hodně mluví o mindfulness (technika vědomé přítomnosti). Málokdo vám ale řekne, jak zatraceně těžký to je, když trpíte těžkou úzkostí, obsedantně-kompulzivní poruchou, depresí nebo jinými psychickými problémy a poruchami. Já sama jsem se časem propracovala k tomu, že mindfulness cvičím pomocí meditací, čchi-kungu a dechových cvičení (o tom ale zase příště). Všechny tyto techniky ale chtějí různě dlouhou praxi, než vám začnou fungovat a uvědomuju si, že nejsou pro každého. I já s tím občas bojuju. A právě proto mě tak nadchlo, když jsem na vlastní kůži zakusila genialitu kreativní tvorby.
když se ponoříte do tvůrčího procesu, svět kolem vás pro vás přestane existovat, vaše problémy se na chvíli rozplynou a zůstanete jen vy, vaše plátno (dosaďte si cokoli jiného) a tento okamžik.
Je úplně jedno, jestli budete malovat, dělat keramiku, psát si deník nebo blog (i to pomáhá ;)), vyšívat, plést, vyrábět svíčky, dáte se na truhlařinu nebo začnete dělat cokoli jiného. Podstatné je, že když se ponoříte do tvůrčího procesu, svět kolem vás pro vás přestane existovat, vaše problémy se na chvíli rozplynou a zůstanete jen vy, vaše plátno (dosaďte si cokoli jiného) a tento okamžik. Navíc, jakmile začnete tvořit, zaplaví vás zvláštní pocit uspokojení, klidu, míru a také radosti z toho, že něco vytváříte. Alespoň já to tak mám. A pokud máte pocit, že umění není pro vás, nahraďte ho jinou fyzickou činností, ze které můžete mít radost. Jsem si docela jistá, že stejně může fungovat například zahradničení. Já sama zahrádku nemám, žiju v panelákovém bytě, ale umím si představit ten krásný uspokojující pocit, když si osázíte truhlíky rozkvetlými muškáty. Nebo když si osázíte skleník zeleninou.
To, co píšu, není nic nového ani objevného. Myslím ale, že je fajn si to stále připomínat. V dnešní době má většina z nás totiž zoufale málo fyzické činnosti a zoufale málo možností se nějak vyjádřit. Když si na to ale uděláte čas, možná zjistíte, že se začínají dít divy.
Jak napsal Svěrák, „dělání, delání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék“. A tímto citátem bych to dnes zakončila, protože v něm je obsaženo úplně všechno.
Vaše Lucka
