Jak už jsem se zmínila dříve, v tomto roce jsem si prošla dvěma hospitalizacemi v akutním stavu, v jejichž důsledku jsem přišla nejdříve o slepé střevo a následně, bohužel, také o oba vejcovody. Původcem mých problémů byla akutní apendicitida (zánět slepého střeva) v kombinaci s pánevní zánětlivou nemocí (či hlubokým pánevním zánětem, zkratka PID). Těžko pátrat, co bylo první – zda apendicitida, která se rozšířila také na reprodukční orgány nebo naopak hluboký pánevní zánět, z nějž se bakterie rozšířily také na střevo. To už se asi nikdy nedozvím a vlastně mě to ani příliš nezajímá – apendix ani vejcovody už mi to stejně nevrátí.
Pojďme se ale ve zkratce podívat na to, co to vlastně pánevní zánětlivá nemoc je. V tomto příspěvku nebudu zabíhat do velkých detailů a odborných informací – to přenechám lékařům (mohu doporučit TENTO článek, který sepsal přímo lékař), ale pokusím se vám předat vlastní zkušenosti s nemocí.
Co to je PID a jak vzniká?
Jak název napovídá, jde o zánětlivé onemocnění, usazené v oblasti pánve. Původcem onemocnění bývají bakterie, nejčastěji chlamydie, na svědomí ho však může mít také celá škála dalších bakterií. Zánět nejčastěji začíná infekcí, která se do pánevní oblasti rozšíří z pochvy, přes děložní hrdlo, a pokud není včas rozpoznána a léčena, napadne postupně vaječníky a vejcovody, případně také dělohu a pobřišnici. Jde tedy čistě o ženské onemocnění, pánové si mohou oddychnout. Tedy alespoň částečně. Jelikož jde o infekci v oblasti pánve a pohlavního ústrojí, je pohlavně přenosná. Postižená žena může nechráněným stykem bakterii přenést na svého partnera a obráceně – muž může ženě předat pohlavně přenosné bakterie (například již zmiňované chlamydie), ze kterých se u ní následně vyvine pánevní zánětlivá nemoc. Pokud je tedy ženě PID diagnostikována, je vždy nutné vyšetřit také všechny sexuální partnery a případně jim nasadit příslušnou léčbu (antibiotika).
Dosud se zdá být vše jednoduché – asi vás napadne, že si prostě i při prvních příznacích infekce zajdete na gynekologii, zánět zaléčíte a vše bude dobré. Bohužel to není tak jednoduché. Zrádnost pánevního zánětlivého onemocnění tkví v tom, že může v oblasti pánve přebývat v chronické podobě, aniž by žena pociťovala jakékoli příznaky. V takových případech a jde-li o mladou ženu toužící po rodině, se postižená o zánětu na vejcovodech, potažmo vaječníkách či děloze dozvídá až v okamžiku, kdy se jí nějakou dobu nedaří počít a obrátí se na reprodukční kliniku (osobně vím o dvou takových případech ve svém okolí). Klinika zpravidla hned při prvních vyšetřeních zjistí, kde je „zakopaný pes“ a doporučí další postup, který bývá zpravidla vždy stejný a o kterém většina žen nechce ani slyšet.
Jaké je řešení?
Je-li zánět usazen ve vejcovodech, lékaři (ať už ti nemocniční nebo ti v centrech asistované reprodukce) ve většině případů doporučí jejich chirurgické odstranění. Soudobá západní medicína totiž nezná způsob, jak chronický zánět vyléčit. Zánět, který je chronicky usazený ve vejcovodech přitom v jistém smyslu představuje tikající bombu – není jisté zda se nebude šířit dál a zda nepovede k opakovaným atakům, žádajícím si hospitalizaci. Odstranění vejcovodů, které jsou ložiskem zánětu, tedy představuje jistou formu „pozdní prevence“ (tak bych to nazvala já), pomocí které se lékaři snaží předejít dalším problémům. Druhým důvodem pro odstranění vejcovodů v případě PID je jejich (ne)funkčnost. Vejcovod stižený zánětem zpravidla bývá zdeformovaný, zbytnělý a zcela neschopný splnit svou základní funkci, tedy dopravit oplodněné vajíčko do dělohy. V případě ponechání zasažených vejcovodů v dutině břišní se tedy rapidně zvyšuje riziko mimoděložního těhotenství – oplodněné vajíčko se zasekne/usadí v nefunkčním vejcovodu a dál už neputuje. A jelikož v případě oboustranného PID ženě stejně většinou nezbyde, než se obrátit na reprodukční kliniku (chce-li děťátko), je již defacto jedno, zda bude umělé oplodnění probíhat s vejcovody či bez nich. Lékaři dokonce tvrdí, že pravděpodobnost úspěchu umělého oplodnění v případě odstranění postižených vejcovodů stoupá.
Abych vás trochu uklidnila, zatím jsem neslyšela o případu ženy, která by vlivem PID přišla o vaječníky či dělohu, což by bylo samozřejmě horší, než vejcovody. Zároveň musím podotknout, že ne vždy se nemoc vyvíjí bilaterálně, jako tomu bylo u mě, tedy ne vždy jsou postiženy oba vejcovody. V případě postižení pouze jednoho z obou vejcovodů (a to i tehdy, je-li tento vejcovod odoperován) ženě nic nebrání v přirozeném početí – k tomu bohatě postačí ten druhý.
Jak se PID pozná?
Pánevní zánětlivou nemoc není snadné diagnostikovat, a proto se vyplatí najít si opravdu dobrého a zkušeného gynekologa a nespokojit se s někým, kdo vás během pár minut odbyde a z koho nemáte dobrý pocit (pár svých tipů, jak vybírat gynekologa, sepíšu v dalším příspěvku). Součástí diagnostiky by vždy měly být stěry na chlamydie a další bakterie, které se zašlou do laboratoře na vyhodnocení. Přítomnost bakterií se dá testovat také z krve, čemuž, dle mé zkušenosti, dávají přednost v nemocnicích – jde o rychlejší metodu).
A co jsou varovné signály, že by mohlo jít o pánevní zánětlivou nemoc? Příznaků může být samozřejmě více, u mě to bylo následující:
- rychle nastupující urputná bolest v podbřišku (bylo mi až na omdlení z bolesti)
- bolest vystřelující až do břicha (při pohybu, při sezení, při ležení..)
- rychle nastupující zimnice a vysoké horečky
- nevolnost
- bolest při močení
- vaginální výtok žluté barvy
Dále se může přidat:
- bolest při pohlavním styku (ovšem když vám vypukne PID v akutní podobě, na styk ani nepomyslíte, věřte mi)
- bolestivá menstrurace
- krvácení mimo cyklus
Opravdu neexistuje nějaká léčba?
Jak jsem psala v úvodu, západní medicína, bohužel, léčbu chronického zánětu (ve který se PID téměř vždy přetaví) nezná.
Pokud ale ve vašem případě není zánět v tak závažném stadiu, jako tomu bylo u mě (opakované hospitalizace v akutním stavu; opakovaně vyčerpávané tělo bolestí a silnou antibiotickou léčbou; hodnoty CRP – tedy zánětlivých parametrů – tak vysoké, že z toho až oči přecházejí..) můžete vždy vyzkoušet léčbu tzv. „alternativními“ metodami, jako jsou například homeopatie, alopatie, čínská medicína, bylinkářství nebo relativně mladé východní učení su-jok.
Já osobně těmto metodám věřím a jsem přesvědčena, že, pokud bych s nimi začala včas, podařilo by se mi operaci odvrátit. S ohledem na velmi nepříznivý vývoj zánětu a jeho rychlý postup, jsem se nicméně nakonec rozhodla přistoupit na všemi doporučovanou operaci a nechat si postižené vejcovody odebrat (svůj stav jsem přitom konzultovala i s několika tzv. „alternativními“ lékaři a ani ti mě od operace neodrazovali, ba naopak).
Stejně jako já, si však svou cestu musí najít každá žena, ve výsledku jde o vaše zdraví a jen vy jediné o něm máte právo rozhodovat. Proto ode mě nečekejte žádné doporučení zda na operaci jít nebo ne. Vězte ale, že v tom rozhodně nejste samy a že ať tou či onou cestou, vše dobře dopadne. 🙂
