Můj příběh

Ahoj, já jsem Lucka. Jsem docela obyčejná ženská, která žije docela obyčejný život. Táhne mi na 30 let a zatím nemám děti. Proč? Důvody jsou dva. Zaprvé, chlapa, který pro mě představuje dobrého budoucího otce mých dětí, jsem potkala teprve před 4 lety. To jsem ovlivnit nemohla. Zadruhé, tak jako velká spousta žen jsem se i já rozhodla, že chci nejdřív „budovat kariéru“, něco vydělat a „něco si užít“ (fakt vtipný – kdy jsem na to při vší té práci měla vzít čas?!) a pak teprve založit rodinu. To už jsem alespoň částečně ovlivnit mohla a možná jsem měla. Nicméně život nehraje na „kdyby“. Co bylo, bylo.

V únoru tohoto roku u mě propukla pánevní zánětlivá nemoc (PID). O tom, co za krásu to je, vám tady ještě budu vyprávět, ale prozatím jen ve zkratce. Myslím, že na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Večer 17.2. mě začalo příšerně bolet v podbřišku. Tak moc, že mi bylo až na omdlení a prášky nepomáhaly. Zdůrazňuju, že to přišlo jak blesk z čistého nebe a že jsem nikdy netrpěla ani na menstruační ani na ovulační bolesti. Doslova jsem mohla jen ležet a trpět. Současně s bolestí mi vystřelila horečka a dostala jsem zimnici, takže jsem se klepala jako ratlík. Covid byl tou dobou na svém vrcholu, nemocnice přeplněné, nedostatek personálu – však si na ty apokalyptické zprávy všichni dobře pamatujeme. No a mně se tam vůbec nechtělo. Zpětně samu sebe nechápu, ale tehdy jsem se bála, abych tam „něco“ nechytla a taky jsem „nechtěla otravovat malichernostmi“. Dost dobrý rozhodnutí, Lucko, fakt, pogratuluj si.

Zpětně už vůbec nechápu jak, ale nějak jsem přetrpěla (probděla) noc a když jsem si ráno konečně přestala hrát na hrdinku, manžel mě odvezl na chirurgii do Thomayerovi nemocnice. Už jsem byla jen sotva schopná chodit a muž mi musel pomáhat i s oblékáním. (Tady apeluji na všechny, kteří by nedej Bože, tak jako já, trpěli nesnesitelnými bolestmi v dutině břišní. Zavolejte si sanitku – vše se tím urychlí, což může být v některých případech životně důležité! Tím, že jsem to neudělala a odjezd odkládala jsem hazardovala se svým zdravím a potažmo životem a jsem si toho vědoma.). Po sérii vyšetření jsem se dozvěděla, že to bude zřejmě zánět slepého střeva a za pár hodin jsem už byla na operačním sále. Teprve při operaci se zjistilo, že mám zánět také na vejcovodech, vaječníkách a pobřišnici, což už je fakt průšvih.

Po 5 dnech jsem šla domů, sice s bolestí, ale s nadějí, že vše bude dobré. Nebylo. Při dalších kontrolách mi bylo sděleno, že se zánět chronicky usadil ve vejcovodech (odborně se tomu říká sactosalpinx) a že mi je zřejmě také budou muset vzít. Tahle zpráva mě zdrtila a musím přiznat, že jsem se v první chvíli zhroutila. Tou dobou jsme se už rok snažili o dítě a umělé oplodnění pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelného, co se mně přece nemůže stát. Proto jsem začala zkoušet všechno možné – homeopatii, meditace, jógu, bylinky. Jsem zcela přesvědčená, že by to zabralo, pokud bych s tím začala dřív a přistupovala ke zmíněným metodám spíš jako k prevenci, dlouhodobě, než jako k poslední záchraně. Možná by tyto „alternativní“ metody zabraly i tehdy, pokud by se zánět nedostal do až tak akutní fáze, což se také stává (mnoho žen o něm ani neví, o čemž bude jeden z dalších příspěvků). V mém konkrétním případě už ale všechno zašlo až příliš daleko.

„Paní Kohoutová ty vejcovody opravdu musí ven.“

Za necelé 3 měsíce jsem skončila v nemocnici podruhé – s dalším akutním atakem zánětu vejcovodů. Tentokrát jsem na doporučení zvolila vinohradskou nemocnici, kterou tímto vřele doporučuji. Znovu hospitalizace, znovu antibiotika do žíly. „Paní Kohoutová, teď už vážně, ty vejcovody musí ven.“ Protože jsem bojovnice, a protože jsem vždycky tíhla k tzv. „alternativní“ medicíně, odmítala jsem se s takovou prognózou smířit a učinila jsem několik posledních zoufalých pokusů o zvrácení osudu – homeopatie, čínská medicína, su-jok, psychogynekologie, hormonální jóga, bylinky.. Všechno ale bylo marné. V tu chvíli už byl můj další osud napsán nesmazatelnou tužkou, jen já jsem si to odmítala připustit. To se ale během následujícího měsíce změnilo. Dovedl mě k tomu fakt, že všichni lékaři, které jsem navštívila, včetně těch alternativních, mi potvrdili, že s mou diagnózou se už bohužel operaci nevyhnu. A tak se také stalo.

Zhruba měsíc jsem pracovala sama na sobě, na svém přístupu a na přijetí toho, co nemohu nijak ovlivnit a zvrátit. Přesně 4 měsíce po první operaci, dne 18.6.2021 jsem se pak vrátila do nemocnice ještě jednou a podstoupila jsem oboustrannou salpingektomii, tedy laparoskopický chirurgický zákrok, při kterém mi byly odebrány oba vejcovody. Díky tomu jsem se, snad už definitivně, zbavila nemoci – poslední zánětlivá ložiska byla právě ve vejcovodech, vaječníky, děloha i další orgány jsou zachráněny. Stinnou stránkou věci je, že už, přirozeně, nikdy nebudu mít děti přirozenou cestou a jsem tedy, tak jako mnoho dalších žen, navždy odkázána na pomoc IVF centra.  

Navzdory tomu, že dosud děti nemám a toužím po nich, neztrácím naději, optimismus ani radost ze života. V hloubi svého duše vím, že mateřskou roli naplním a že se z nás s manželem brzy stanou rodiče. Má-li k nám děťátko přijít skrz zkumavku, budiž. Věřím, že i to má svůj význam.

Co mě ale nepříjemně překvapilo je to, kolik žen je v podobné situaci jako já. Je nás mnoho, které, z různých důvodů, nemůžeme mít děti přirozenou cestou. Ve společnosti se ale, bohužel, o tomto tématu stále příliš nemluví a mnoho žen se pak na své cestě cítí osamocených. A nesmím samozřejmě zapomínat ani na naše muže, kteří jsou mnohdy z našich problémů vnitřně zdevastovaní více, než my samotné, ale nedostávají prostor k tomu, aby dali svému strachu, smutku a bolesti průchod. O jejich vlastních problémech s plodností ani nemluvě.

Nemusíme se se svými bolestmi a pohnutými osudy trápit sami. A stejně tak se nemusíme smířit s tím, že něco nejde a vzdát se nadějí na úspěch. Osobně věřím, že samotné sdílení zkušeností léčí a že každý problém má své řešení. Nic není nemožné. A právě proto jsem se rozhodla založit tento blog. Jako platformu pro sdílení zkušeností s neplodností, gynekologickými nemocemi a problémy s početím. Budu se snažit vám zde předat své osobní zkušenosti i všechno možné, co se tematiky týká. Budu také moc ráda za vaše komentáře a sdílení vlastních zkušeností. Vítám i jakékoli další tipy a podněty k tématu, které mi můžete posílat buď do komentářů u příspěvků nebo mě můžete kontaktovat skrz e-mail.

Mějte se krásně a věřte, že ať právě procházíte čímkoli, bude to dobré.

Ne nadarmo v Bibli stojí „věř a víra tvá tě uzdraví“. Jako věřící člověk tento výrok znám a slyšela jsem ho v životě už mnohokrát. Nicméně až nyní, když se sama potýkám se zdravotními problémy, pro mě nabyl nový význam.